Nová inscenace Rusalky v Královské opeře Covent Garden (21. února–7. března) byla právem dychtivě očekávána jak ze strany publika, tak v tisku. Po premiéře poslední inscenace Dvořákovy nejslavnější opery v Covent Garden v roce 2012 (režírovali Švýcar Jossi Wieler a Sergio Morabito, rozený v Německu) označil tehdejší známý kritik deníku The Telegraph režiséry za „vandaly“, a negativní recenze vyšly i jinde. Je však nutné podotknout, že operu tehdy dirigoval s velkým úspěchem známý a velmi nadaný Kanaďan Yannick Néget-Séguin.

Již v červenci 2021 jsem nadhodila ve svém článku v Harmonii („Mnoho povyku pro nic?“) otázku, kdo nahradí Sira Antonia Pappana jako šéfdirigenta světoznámého tělesa, jehož plné jméno zní Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Jak známo, Pappano – nastupující šéfdirigent orchestru London Symphony – odstoupil v březnu téhož roku ze své funkce hudebního ředitele tohoto římského orchestru, do níž nastoupil v roce 2005. 

Nedávná inscenace Rusalky na scéně Garsington Opera (18., 22., 24., 30. června 2022 a 4., 9., 14., 17., derniéra 19. července 2022) vzbudila velký zájem v britském tisku, také proto, že inscenace pak byla uvedena i na festivalu v Edinburku (6.–9. srpna). Po přečtení řady recenzí a zhlédnutí derniéry jsem si však občas položila otázku, zdali jsem viděla stejnou inscenaci jako ostatní recenzenti. Hned na začátku recenze musím také nahlásit určité spojení s touto inscenací: do její programové brožury jsem napsala článek, který byl otištěn i v brožuře edinburského festivalu.

Původní inscenaci známého amerického režiséra Davida Aldena z roku 2018 (jde o koprodukci s Operou Vlaanderen) obnovil letos v Royal Opera Covent Garden anglický režisér Peter Relton (sedm představení, 19. 4.–14. 5. 2022). Při prvním uvedení působilo Aldenovo pojetí poněkud anachronisticky (ač v dějinách wagnerovské scénografie není inscenace Lohengrina s válečným pozadím neobvyklá). Za poslední čtyři roky se však hodně změnilo: opět jsme se ocitli ve zmítané Evropě ohrožené tyranií, a Aldenův prozíravý pohled na operu, viděný prismatem prostředí rozvráceného válkou, nalezl nyní novou, znepokojivou odezvu v současných událostech.

I v Rusku podepsaly tisíce umělců, vědců a studentů různé petice proti válce na Ukrajině, přes značné osobní riziko. A díla předních ruských skladatelů by se samozřejmě měla hrát i nadále na celém světě. Jakékoli pokusy o bojkot Musorgského, Čajkovského, Prokofjeva nebo Šostakoviče jsou nesmyslné. Odhlédneme-li od politováníhodných příkladů Gergijeva, Netrebko, Berezovského a Matsujeva, jak se však se situací vyrovnávají další ruští zpěváci a instrumentalisté, kteří dosud vystupují v Rusku i na Západě? Koho podporují? Troufnou si protestovat nějakým způsobem proti apokalypse na Ukrajině?

Přes otevřenou ruskou vojenskou agresi hudba v demokratické Ukrajině neutichla, navzdory denním útokům ve velké části země a obrovským útrapám, kterým jsou její obyvatelé vystaveni už víc než šest týdnů.

Inscenace Její pastorkyně v londýnské Royal Opera House Covent Garden (28. září–12. října, pod názvem Jenůfa, dnes obvykle používaném mimo Českou republiku) byla třetím dílem v současném cyklu Janáčkových oper na této scéně, jemuž předcházely Z mrtvého domu (2018) a Káťa Kabanová (2019; inscenace získala prestižní cenu Olivier Award). Letošní inscenace Jenůfy (v takzvané brněnské verzi z roku 1908) byla také první nová inscenace této opery v ROH po dvaceti letech: na podzim 2001 zde vystoupila v hlavních rolích, v neuspokojivé režii Oliviera Tambosiho, čtveřice skvělých zpěváků: Anja Silja (Kostelnička), Karita Mattila (Jenůfa), Jerry Hadley (Števa) a Jorma Silvesti (Laca).