Předposledním koncertem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl recitál českého pianisty Miroslava Sekery. Do Dvořákovy síně Rudolfina se vrátil se sólovým programem přibližně po dvou letech. V lednu roku 2016 byl jeho výkon jednoznačným úspěchem a ve stejném duchu se bude nepochybně vzpomínat i na festivalový koncert ve čtvrtek 29. 11. Zatímco při svém minulém rudolfinském recitálu Sekera zvolil Mozarta, Chopina, Liszta a Janáčka (záznam z tohoto koncertu vyšel letos pod hlavičkou Radioservisu na CD), pro letošní sólový večer padla volba na početně ještě velkorysejší a stylově podobně rozmanitý program obsahující celkem čtrnáct děl z tvorby pěti skladatelů.

Jan Kučera je český dirigent, skladatel, pianista, aranžér a rozhodně jeden z nejpracovitějších umělců, které jsem kdy potkala. Jeho skladatelská činnost zahrnuje desítky děl z okruhu komorní, symfonické, operní, scénické, ale i baletní hudby, a jeho dirigentská dráha vede skrze neobvykle rozmanité spektrum hudebních žánrů. Od roku 2015 působí jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru a spolupracuje s mnoha dalšími hudebními tělesy, například Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Dlouhodobě se zaměřuje také na provádění děl soudobých skladatelů a v oblasti crossoverových projektů je u nás řazen, jako dirigent i aranžér, ke špičce.

Terezie Fialová je úspěšná česká pianistka, jejíž umělecký profil je tvořen nejen dráhou sólistky, ale ve velké míře také působením v oblasti komorní hudby. Je členkou klavírního tria Eben trio. Hudebními partnery jsou jí v tomto ansámblu houslista Roman Patočka a violoncellista Jiří Bárta, který se jí stal partnerem také v osobním životě. Společně si zahráli na mnoha významných evropských pódiích a festivalech, přičemž poslední dvě koncertní cesty zavedly Eben trio směrem na Dálný východ…

Khatia Buniatishvili se na Klavírní festival Rudolfa Firkušného vrátila po dvou letech, avšak do Česka ji mezi tím zavedlo také loňské provedení Schumannova Klavírního koncertu a moll s Českou filharmonií, s níž natočila své poslední CD obsahující druhý a třetí klavírní  koncert Sergeje Rachmaninova (dirigent Paavo Järvi).V případě závěrečného koncertu letošního ročníku (28. 11.) Khatia nechala auditorium nahlédnout také do klavírního umění své sestry Gvantsy. Dámy utvořily duo, jež v kombinaci s posluchačsky velmi atraktivním repertoárem zajistilo velkolepé finále celého festivalu. Gvantsa Buniatishvili nemá tak blyštivou mediální kariéru, což ovšem vůbec neznamená, že bychom ji měli považovat za pouhý stín její o rok mladší sestry. Gvantsa je skvělá pianistka, nicméně, 

Klavírní festival Rudolfa Firkušného je již zakořeněnou událostí podzimní části koncertní sezony a výčtem osobností, které dramaturgové posluchačům představují, se festival dostal do nejprestižnější mety hudebních akcí podobného charakteru (v dalších dnech zahrají David Fray, Tomáš Víšek, Pierre-Laurent Aimard a sestry Khatia a Gvantsa Buniatishvili). V úvodním koncertu 19. 11. zahrál v Rudolfinu ruský pianista Andrei Gavrilov, který se do Prahy vrátil po deseti letech (poslední koncert se uskutečnil v rámci festivalu Pražské Jaro).

Úvodním koncertem komorní řady Dvořákovy Prahy 2017 byl večer, organizátory opatřený titulkem Tři velká B. Bylo tak zdůrazněno obsahové zaměření na tři velikány hudebních dějin, Beethovena, Bacha a Brahmse. Určitě by mi všichni tito pánové prominuli, že jsem po skončení večera myslela nejen na jejich hudební odkaz, ale především na tři umělce, kteří mi toho večera připravili hluboký zážitek po stránce interpretační. Pro mě to byl zkrátka večer dvou velkých K a jednoho velkého B (Kashimoto, Kozhukhin a Baborák).

Vznik dechového souboru PhilHarmonia Octet se datuje rokem 2007 a k hlavní zakladatelské iniciativě se pojí jména dvou jeho členů, Viléma Veverky a Václava Vonáška. Název PhilHarmonia v sobě skrývá dva s hudbou související termíny. Prvním je všeobecně známý pojem „filharmonie“, tím druhým je o něco specifičtější výraz „harmonie“, v tomto případě míněn jako označení pro komorní ansámbl složený z dechových nástrojů. Největší oblibě se tato hudební tělesa těšila na konci 18. století a literaturu pro ně tvořili ti nejvýznamnější skladatelé. PhilHarmonia Octet se v počátcích svého působení věnoval převážně hudbě klasicismu, ale 

Stávající koncertní sezona velkých orchestrů se chýlí ke konci a letošní programová linka orchestrálních koncertů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se stočila směrem k jazzovým dílům. Večery 7. a 8. 6. (Smetanova síň Obecního domu) patřily hudbě dvou osobností, jež kouzlu jazzové hudby podlehly celoživotně a napříč celým svým skladatelským odkazem – George Gershwinovi a Karlu Růžičkovi. V úvodu večera zazněla předehra ke Gershwinově muzikálu Oh, Kay!, komponovaném v roce 1926. Stejně jako u mnoha dalších, i zde je pod hudbou a textem podepsána autorská a zároveň bratrská dvojice Georg a Ira Gershwinové. Jejich umělecká spolupráce trvala od roku 1924 a zrodilo se z ní mnoho muzikálových písní, ke kterým se později vraceli (jí) mnozí jazzoví

Vítěz loňského ročníku soutěže Pražské jaro, jedenadvacetiletý Jinhyung Park, se vrátil na „místo činu“, aby předvedl své umění ve vlastní režii a v atmosféře oproštěné o soutěžní konkurenty. Korejský pianista, momentálně studující na Yonsei University, si pro svůj recitál připravil pestrou paletu hudby od počátku devatenáctého století až po současnost. Pro úvod večera zvolil Park Sonátu A dur D 664 Franze Schuberta. První dvě věty probíhaly kromě několika málo momentů v pianu a střední dynamice. Interpretův nezvykle měkký úhoz, připomínající jakoby jemné šimrání kláves, vytvářel velmi subtilní dojem a toto své pojetí Park ještě