Druhý koncert cyklu „A“ Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (Smetanova síň, 3. 10. 2018) měl velmi atraktivní program. Prvním číslem byl proslulý Fibichův melodram na Erbenovu báseň Vodník ve verzi pro recitátora a orchestr. Zatímco v komorní podobě s klavírem patří toto dílo k vůbec nejprovozovanějším českým melodramům, v orchestrální verzi se uvádí jen zřídka – a přiznávám, že jsem se na jeho provedení hodně těšil. Ondřeje Brouska, který recitoval Erbenův text, známe nejen jako herce, ale také jako hudebníka, skladatele a režiséra. Zdálo by se tedy, že profesně je Brousek pro přednes Fibichova Vodníka přímo předurčen. Leč nebylo tomu tak – Brousek se s Fibichovým melodramem dost míjel. Přestože byl vybaven mikrofonem, nebylo mu bohužel dobře rozumět. Mizely mu poslední slabiky slov a mnohdy – zejména na konci významových celků – i celá slova a dokonce i celé skupiny slov. Nejhůř dopadla třetí část melodramu – rozhovor vodníka a jeho ženy – kde nebylo rozumět skoro ničemu. Možná že to bylo vinou ne úplně ideálního nazvučení, možná že jinde v sále (seděl jsem na balkoně ve 3. řadě) bylo rozumět lépe – nevím... Zatímco nad recitací jsem byl dost v rozpacích, naprosto mne nadchl orchestr. Dirigent Andrej Borejko pojal orchestrální složku téměř jako symfonickou báseň – od temných baladických úvodních taktů až po tragický závěr, při němž mrazilo v zádech. Při vší orchestrální barvitosti ovšem Borejko obdivuhodně respektoval mluvené slovo – orchestr nejenže Brouska nikde nekryl, ale Borejko se dokázal recitátorovi dokonale přizpůsobit i tempy a rubaty.

O ukrajinské pianistce Valentině Lisitse je známo, že s oblibou sestavuje své programy ze skladeb nejvyšší technické obtížnosti. Ani její recitál na festivalu Dvořákova Praha 19. září 2018 nebyl v tomto směru výjimkou. V první části svého vystoupení nabídla umělkyně zcela zaplněnému Rudolfinu raritu: kompletní provedení Schubertova písňového cyklu Labutí zpěv D. 957 v transkripci pro sólový klavír od Franze Liszta. Jako celek se tento cyklus prakticky nehraje – nejen proto, že je technicky mimořádně náročný, ale i proto, že vyžaduje od interpreta velkou výdrž, neboť trvá více než hodinu

Na čtvrtek 13. září 2018 připravila hvězdná izraelská klarinetistka Sharon Kam pro Dvořákovu Prahu lahůdku: spolu se svým mladším bratrem, violistou Orim Kamem a mladým izraelským klavíristou Matanem Poratem nabídla v Anežském klášteře festivalovém publiku koncert sestavený ze skladeb určených pro trio značně neobvyklého obsazení – klarinet, viola a klavír.

V pondělí 4. června 2018 uzavřel izraelsko-palestinský pianista Saleem Ashkar v koncertním sále Anežského kláštera svůj dvouletý cyklus recitálů, na nichž postupně uváděl všech dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena. Na Ashkarovo poslední beethovenovské vystoupení „zbyly“ čtyři sonáty: č. 6 F dur op. 10/2, č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“, č. 10 G dur op. 14/2 a č. 32 c moll op. 111.

Jedenatřicetiletý japonský dirigent Chuhei Iwasaki, který se festivalovému publiku představil 30. května 2018 ve Smetanově síni Obecního domu na koncertě nazvaném Debut Pražského jara, žije od roku 2007, tedy více než deset let, v České republice. Dirigování studoval na Pražské konzervatoři a poté na AMU a k české hudbě má natolik vřelý vztah, že si pro své pražskojarní debutové vystoupení s Filharmonií Hradec Králové vybral výhradně skladby českých autorů.

Pod záštitou velvyslankyně Norského království Siri Ellen Sletner a švýcarského velvyslance Dominika Furglera se konal 22. května 2018 ve Smetanově síni pražského Obecního domu koncert, který patřil v nabídce letošního Pražského jara k nejatraktivnějším. Vystoupil na něm proslulý švýcarský Tonhalle-Orchester Zürich s mladým francouzským dirigentem Lionelem Bringuierem a hvězdný norský pianista Leif Ove Andsnes.

Jakub Hrůša měl na abonentním koncertě řady B6 České filharmonie ve Dvořákově síni 11. dubna 2018 plné ruce práce. Na programu byly totiž vedle Beethovenova I. klavírního koncertu dvě orchestrální suity, v nichž jejich autoři požadují enormně velké a navíc ještě dosti neobvyklé nástrojové obsazení. Zoltán Kodály předepsal ve své Suitě ze singspielu Háry János nejen značně rozšířené obsazení standardních orchestrálních nástrojů včetně bohatě vybavených bicích, ale k tomu ještě klavír, saxofon a dokonce i cimbál. Suita z Prokofjevovy opery Vojna a mír má podobně obrovité orchestrální obsazení, a to včetně spousty bicích. Obejde se sice bez klavíru, cimbálu a saxofonu, přibyly v ní však dvě harfy a k nim ještě varhany. V obou suitách se ten večer orchestrální hráči jen taktak vešli na pódium.

Ukrajinsko-australský klavírista Alexander Gavrylyuk, který vystoupil 9. dubna 2018 v Rudolfinu na 7. koncertu I. cyklu Českého spolku pro komorní hudbu, se mezi světovou pianistickou špičku vyšvihl v roce 2005 – ve svých jednadvaceti letech, kdy se stal vítězem proslulé klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. Pro Prahu si připravil velmi pestrý program, v němž se předvedl jako neobyčejně všestranný umělec.

Na předposledním koncertu cyklu Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 17. 3. 2018) nabídl FOK posluchačům renomovaného francouzského pianistu Érica Le Sage. Do programu svého pražského recitálu zařadil umělec díla dvou z nejvýznamnějších klavírních skladatelů: Roberta Schumanna (který je pianistovým „erbovním autorem“) a letošního jubilanta Clauda Debussyho. V průběhu večera se ukázalo, že se jednalo o promyšlený a značně rafinovaný výběr skladeb. Jeho leitmotiv by se dal nejspíš označit jako „vzpomínky“.