Festival Dvořákova Praha nabídl letos posluchačům něco naprosto mimořádného: kompletní provedení všech Dvořákových kompozic pro sólový klavír a pro klavír na čtyři ruce. Jedná se o počin značně odvážný, protože Dvořákovy klavírní skladby se – na rozdíl od jeho symfonií a komorních děl – prakticky nehrají, takže nebylo možné odhadnout, nakolik budou pro publikum atraktivní, nemluvě o tom, že bylo nutné sehnat interprety, kteří by se Dvořákových skladeb ujali (jedná se o cca 650 stran notového textu!).

Dvořákovy klavírní skladby se objevují na koncertních pódiích jen velmi zřídka. Nikdo jim sice neupírá hudební hodnoty, ale klavíristé je všeobecně považují za „neklavírní“. Letošní ročník festivalu Dvořákova Praha nabízí ovšem ctitelům Dvořákovy hudby něco naprosto nevídaného a neslýchaného: kompletní provedení všech Mistrových skladeb pro sólový klavír a pro klavír na čtyři ruce.

Státní opera otevřela 30. srpna 2020 novou divadelní sezonu značně netradičně: orchestrálním koncertem, jímž zároveň zahájila čtyřletý cyklus, nazvaný Musica non grata (s podtitulem „... a přece zní dál“). Tento velkoryse koncipovaný projekt, věnovaný tvorbě českých a německých skladatelů, jejichž život a dílo osudově poznamenal totalitní nacistický režim, je realizován s podporou velvyslanectví Spolkové republiky Německo. O tom, že se jedná o záležitost opravdu mimořádného významu, vypovídá mimo jiné i skutečnost, že v úvodu slavnostního večera, který moderoval ředitel Národního divadla Jan Burian, vystoupili s pozdravnými projevy ministr kultury Lubomír Zaorálek, starosta Hamburku (partnerského města Prahy) Peter Tschentscher a Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v České republice.

Klavichord – jeden z nejvýznamnějších předchůdců novodobého klavíru – zažil svůj zlatý věk přibližně mezi 15. a 18. stoletím. Jaroslav Tůma nám ve svém nejnovějším projektu nabízí pestrý výběr skladeb, které vznikly – až na jedinou výjimku – v 18. století, tedy v poslední fázi „života“ klavichordu.

Josef Antonín Štěpán (1726 Kopidlno – 1797 Vídeň) patřil ve své době k nejvýznamnějším vídeňským hudebníkům českého původu. Proslul nejen jako výtečný cembalista, resp. klavírista, ale především jako skladatel. Z jeho tvorby se největší pozornosti těšily kompozice věnované cembalu a klavíru, především pak koncerty pro tyto nástroje. V tomto oboru je Štěpán dokonce považován za jednoho z nejpozoruhodnějších předchůdců Mozartových. Přestože se Štěpánovi dostalo za jeho života také vysokého společenského uznání (těšil se mj. i přízni císařského dvora), zemřel téměř zapomenut a s jeho hudbou se dnes v běžném koncertním provozu prakticky nesetkáme.

Tvorba francouzských clavecinistů se v diskografii Alexandra Tharauda neobjevuje poprvé: už v roce 2002 vydal pianista CD s klavírními skladbami Rameauovými, o pět let později pak disk s díly Couperinovými. Ve svém nejnovějším projektu věnovaném francouzskému klavírnímu baroku nabízí Tharaud vedle skladeb Rameauových a Couperinových také kompozice méně známých autorů: Jeana-Henryho d’Angleberta, Roberta de Visée, Josepha-Nicolase-Pancrace Royera, Jacquese Duphlyho a Clauda Balbastra. Názvem projektu Versailles pak pianista decentně připomíná, že se jedná o skladatele dosti prominentní: většina jich totiž byla nějakým způsobem propojena s hudebním životem na francouzském královském dvoře.

Symfonický orchestr českého rozhlasu si pro svůj koncert v Rudolfinu 17. února 2020 připravil různorodý a značně atraktivní program. Své vystoupení zahájil symfonickou legendou Kouzelný les op. 8 (1878) francouzského romantického skladatele Vincenta dʼIndyho. Autor se v tomto díle inspiroval baladou německého romantického básníka Johanna Ludwiga Uhlanda o udatném hrdinovi Haraldovi, jenž se při návratu z vítězného tažení napil v kouzelném lese pramenité vody a navěky usnul. V rafinované, nápaditě instrumentované kompozici uslyšíme řadu míst, která jako by chtěla naznačovat cestu dalšímu vývoji francouzské hudby.

Na čtvrtý koncert cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 1.2.2020) byl původně avizován Eugen Indjic. Umělec bohužel na poslední chvíli své vystoupení odřekl a FOK nabídl místo něho pražskému publiku recitál arménského pianisty Vardana Mamikoniana.

Japonská pianistka Mari Kodama se Beethovenově klavírní tvorbě věnuje už dlouhou řadu let, přičemž za pozornost určitě stojí přinejmenším to, že má na repertoáru všechny skladatelovy klavírní sonáty (v roce 2014 je kompletně vydala u labelu PentaTonic Classics). Neméně intenzívně se Beethovenovi věnuje i klavíristčin manžel, světově proslulý americký dirigent Kent Nagano, jenž mimo jiné pořídil nahrávky všech devíti skladatelových symfonií. Beethovenovy klavírní koncerty natáčeli oba umělci s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, u něhož byl Kent Nagano v letech 2000-2006 hlavním dirigentem a uměleckým ředitelem. Celý projekt trval poměrně dlouho: nahrávky prvních dvou koncertů pořídili umělci v roce 2006, poslední nahrávací frekvence proběhly až v květnu 2019. V bookletu se dočteme, že Mari Kodama studovala všechny Beethovenovy klavírní koncerty u Alfreda Brendla, jednoho z nejvýznamnějších světových beethovenovských interpretů, a že ji na jejích lekcích doprovázel i její manžel.