Přesně týden po Dušičkách, ve středu 8. listopadu 2017, nabídl FOK abonentům orchestrálního cyklu C2 značně originální „postdušičkový“ koncert. Program zahájila Pohřební píseň Igora Stravinského. Po ní následovala suita z opery Nikolaje Rimského-Korsakova Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii, jejíž poslední věta nese název Blažená smrt panny Fevronie. Ženich panny Fevronie, carevič Vsevolod, byl v té době už mrtev, protože byl zabit se spoustou dalších bojovníků v předposlední větě suity, nazvané Bitva u Keržence. Brahmsův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 83, jenž zazněl po přestávce, sice nenese žádný „dušičkový“ programní název, ale skladatel cituje v jeho volné větě dvě své písně – Immer leiser wird mein Schlummer (Stále tišší je můj spánek) a Todessehnen (Touha po smrti), které už jen samotnými svými názvy dostatečně zřetelně naznačují, o čem se v nich zpívá. Také počasí jako by se v onu listopadovou středu rozhodlo podpořit zvláštní dramaturgii tohoto koncertu. Celý den byl kalný, mlhavý a ubrečený. (Tohle nevlídné, zasmušilé mlhavo bylo možná jedním z hlavních důvodů, proč přišlo do Smetanovy síně méně posluchačů, než by si býval tento koncert zasloužil.)

Mezinárodní klavírní soutěž pro mladé pianisty Broumovská klávesa si získala za nedlouhou dobu své existence mezi klavírními pedagogy i jejich žáky velkou oblibu. Koná se každoročně od roku 2011 a je rozdělena do čtyř věkových kategorií: v nejmladší kategorii soutěží děti do věku 11 let, ve II. kategorii děti dvanácti-třináctileté a ve III. kategorii čtrnácti-patnáctileté. Nejvyšší, IV. kategorie, je určena mladým klavíristům ve věkovém rozmezí 16-17 let. K atraktivitě soutěže neobyčejně přispívá to, že se odehrává v areálu nádherného broumovského kláštera, jehož součástí je i nově vybudovaný koncertní sál s originálním názvem Dřevník, postavený v klášterní zahradě na místě, kde původně skutečně mívali mniši sklad dřeva.

Předposlední koncert Pražského jara (Dvořákova síň, 1. 6. 2017) patřil v letošní programové nabídce festivalu k těm nejatraktivnějším. Vystoupil na něm jeden z nejznámějších evropských komorních orchestrů Camerata Salzburg spolu s rezidenčním umělcem festivalu, pianistou Alexandrem Lonquichem. Lonquich je osobností mimořádně všestrannou, což mohlo festivalové publikum ocenit hned na třech koncertech: 23. května se představil jako sólový klavírista, 26. května předvedl své umění jako komorní hráč (v triu s houslistkou Vilde Frang a violoncellistou Nicolasem Altstaedtem) a na večeru s Cameratou Salzburg jsme měli možnost vidět a slyšet ho dokonce v „dvojroli“ – jako dirigenta a zároveň jako sólistu ve dvou Mozartových klavírních koncertech.

Zatímco v pražských ulicích vládla v pondělí 29. května 2017 po celý den nefalšovaná letní výheň, dvorana Českého muzea hudby (bývalý kostel sv. Maří Magdaleny) v Karmelitské ulici nabízela v podvečer nejen příjemný a osvěžující chládek, ale navíc ještě také lákavý komorní koncert. Společně na něm vystoupili dva z našich nejvýznačnějších umělců: houslista Jan Fišer, koncertní mistr PKF, a klavírista Ivo Kahánek. Oba pánové mají k sobě blízko i profesně, neboť spolu hrají ve Dvořákově triu.

Německý pianista Alexander Lonquich vzbudil před čtyřmi lety na Pražském jaru velkou pozornost svým pohotovým záskokem za Leifa Oveho Andsnese v Beethovenových klavírních koncertech č. 2 a č. 4. Letos si Lonquicha vybralo Pražské jaro jako svého rezidenčního umělce. Na prvním ze svých tří festivalových vystoupení, Nokturnu (Dvořákova síň, 23. 5. 2017), nabídl klavírista posluchačům díla dvou autorů, kteří jsou mu obzvláště blízcí: Franze Schuberta a Roberta Schumanna. První větu Schubertovy Sonáty a moll, D 845 pojal překvapivě dramaticky, s velkými a výraznými dynamickými kontrasty. Okouzlil překrásně rozezpívanými

Pětačtyřicetiletý americký dirigent estonského původu Kristjan Järvi pochází ze slavného „dirigentského“ rodu: je synem Neeme Järviho a bratrem Paava Järviho. Mluví se o něm jako o osobnosti značně nekonformní. Ostatně ani program, který si připravil pro své vystoupení s Českou filharmonií na letošním Pražském jaru (Smetanova síň, 18. 5. 2017), nelze považovat za tuctový.

Klavírista Jan Bartoš nabídl na svém recitálu 20. dubna 2017 v malostranském kostele sv. Vavřince posluchačům program značně neotřelý, ba možná až lehce provokativní. Propojil v něm totiž díla Ludwiga van Beethovena se skladbami Johna Cage, jednoho z nejavantgardnějších umělců dvacátého století (v jeho nejslavnější a zároveň asi i nejkontroverznější „kompozici“, nazvané 4´33´´, nezazní ani jediný tón). Cestou na koncert jsem přemýšlel o tom, jak a zda vůbec se dva tak naprosto rozdílní skladatelé snesou navzájem vedle sebe, a zkoušel jsem si představit, co by si asi Beethoven pomyslel o Cageovi, kdyby měl možnost slyšet jeho hudební výtvory.

Jedenasedmdesátiletý Rudolf Buchbinder je dnes řazen mezi nejvýznamnější světové pianisty. V jeho životopisech se všeobecně zdůrazňuje, že má mimořádně rozsáhlý repertoár a bohatou diskografii – nahrál mj. kompletní klavírní dílo Haydnovo a všechny Beethovenovy klavírní sonáty, koncerty a variace. Měl jsem možnost slyšet ho v Praze už dvakrát, ale pokaždé jsem z koncertního sálu odcházel s rozporuplnými pocity. A měl jsem je bohužel i po jeho recitálu, který uvedl ve Dvořákově síni 22. dubna 2017 v rámci cyklu Světová klavírní tvorba.

Pátý koncert Cyklu A Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (Smetanova síň Obecního domu, 22. 2. 2017) připravil pro posluchače hned několikero lákadel: v první půli hrál Eugen Indjic Beethovenův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 19, přičemž propagační materiály FOKu neopomněly upozornit na skutečnost, že pianista bude prvním hostem orchestru, který bude mít pro své vystoupení k dispozici nově zakoupeného Steinwaye. Ve druhé části večera nabídl pak FOK nádhernou, ale málo uváděnou Symfonii č. 8 c moll Antona Brucknera.