Působí nenápadně a skromně, hovoří tiše. Je nesporně jedním z nejzajímavějších a nejuznávanějších komponistů dneška. Na Moravu ji přilákalo pozvání tvůrců české premiéry její opery překládané u nás jako Láska na dálku. Díla, které od salcburské premiéry z roku 2000 uvedla už řada divadel po světě, včetně newyorské MET. Rozhovor vznikl v Brně ovšem těsně předtím, než Kaija Saariaho představení zhlédla. Dojem autorky z brněnské inscenace - podle ohlasu v médiích evidentně velké události této sezóny a pro mnohé osobně skutečně životního zážitku - tedy tento text nezachycuje.

Pokud chtěl Lukáš Vasilek v dalším večeru koncertního cyklu Pražského filharmonického sboru ukázat interpretační všestrannost tělesa, v kostele svatých Šimona a Judy se mu to předposlední březnový den podařilo víc než vrchovatě. A na dílech, která slýcháme málokdy. Šíře hudebního spektra sahající od velkolepé duchovní hudby Sergeje Rachmaninova přes úspornost vyjadřování Igora Stravinského po nenáročný projev ve své době populárních skladbiček Johannesa Brahmse byla impozantní.

Historická hudba pro postní dobu je ztišená, soustředěná a závažná. Šestý koncert sezony barokního orchestru Collegium 1704 byl z takové hudby sestaven výhradně, a měl proto jedinečnou atmosféru. Navíc ho ozdobil skvělý host, basista Jan Martiník.

Česká filharmonie měla ve čtvrtek 23. února především díky hornistovi Radku Baborákovi hvězdný večer. Způsob, jakým sólista předestřel druhý z koncertů pro lesní roh a orchestr Richarda Strausse, zůstane dlouho v paměti. 

Výběrem Brittenovy komorní opery Zneuctění Lukrécie upozornil ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil na titul, který do volné ostravské řady Operní hity dvacátého století pasuje úplně ideálně. Jako režisér inscenace současně vyhmátl přesně to, co partitura nabízí – dráždivou oscilaci mezi antickou tragédií a moderní poezií, mezi příběhem a básní.

Přestavba před druhou skladbou abonentního večera České filharmonie byla v Rudolfinu 11. ledna delší než bývá obvyklé. Není divu: dostat na pódium a umístit vedle dirigentského stupínku tři další podobné praktikábly a ještě za ně nějak směstnat židle a pulty prvních houslí, bylo dost pracné. Stejně neobvyklé bylo sledovat pak v sólových partech tři violoncellisty vedle sebe. Když koncipoval své Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra, vyhmátl Krzysztof Penderecki neotřelé, atraktivní obsazení. Ale nejen to. Napsal skladbu zajímavou i ryze hudebně. Je logicky stavěná a dobře

Čestné uznání na prestižní Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 1949, stejně jako čtvrté místo ve druhém ročníku soutěže Pražského jara o rok dříve nebo stejné umístění na Smetanovské soutěži, to jsou jen tři nejstarší z kamínků, které skládala postupně do mozaiky svého dlouhého života Anna Máchová – Heryánová (10. 5. 1923 - 14. 12. 2016), klavíristka, docentka AMU.