Filharmonii Brno umístili pořadatelé festivalu Pražské jaro 24. 5. do sálu Forum Karlín, který je k zavedeným síním alternativou. Pozornost se v takovém prostoru chtě nechtě přesunuje z interpretů a z interpretace o něco víc na díla, na hudbu, na její působivost. 

Letos na jaře ve Spojených státech amerických v pětaosmdesáti letech zemřel Jevgenij Jevtušenko. Koncert festivalu Pražské jaro, na němž zazněla Šostakovičova 13. symfonie, lze interpretovat třeba i jako vzpomínku na tohoto ruského básníka.

Existuje bez pěti let už celé století, ale u nás byl Torontský symfonický orchestr letos vůbec poprvé. Na festivalu Pražské jaro měl dva koncerty a oba, společně a ve shodě s pořadateli, připsal památce Karla Ančerla, na přelomu 60. a 70. let svého šéfdirigenta.

Ke každému festivalu patří hvězdná jména. Takovým je i Diana Damrau. Pražské jaro letos ozdobila německá sopranistka svým jménem i svým uměním. Její operní recitál byl (16. 5.) ve Dvořákově síni Rudolfina přesně tou událostí, která atraktivností už sama o sobě láká publikum, ale za kterou se pořadatelsky ani trochu netřeba stydět jako za něco podbízivého; naopak - takový koncert může vstoupit do historie díky své dramaturgii, díky interpretačním kvalitám i díky nepřeháněné atmosféře. Diana Damrau už v Praze před třemi roky zpívala, rovněž se svým manželem na pódiu jako i teď, a dokonce i za doprovodu PKF-Prague Philharmonia jako nyní, ale Pražské jaro ji získalo ve šťastný okamžik, kdy jí vychází nové album. V takovém případě program koncertu, podporujícího desku, slibuje nové neoposlouchané tituly. A to se stalo. Deska vyplňuje pomyslné místo na trhu pozorností Giacomo Meyerbeerovi, opernímu autorovi, jehož hudbu až na výjimky běžně neslýcháme. Autora francouzské velké opery (ale i děl koncipovaných v italské nebo německé tradici), jehož dílo si pěvkyně přála poznat a propagovat už dávno. A sen si nahrávkou vrchovatě splnila.

Nejnovějším mimořádným mladým příslibem je teď u nás tenorista Petr Nekoranec. Získal ceny v několika významných světových soutěžích a je jako první Čech frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře. Komorní koncert, na němž v Praze vystoupil (15. 5.) v sále Novoměstské radnice, měl ovšem v podtitulu pod jeho jménem ještě dodatek „a talenty světové opery“.

Daniel Barenboim přivezl s Vídeňskými filharmoniky na zahájení Pražské jara Smetanovu Mou vlast romantickou a spontánní. Krásně zahranou, zajímavou, rozhodně ne opatrnou, bezradnou nebo nudnou.

Hindemithova opera Harmonie der Welt se odehrává nejen v Praze, ale i na několika dalších místech a také v Linci. Právě tamní Zemské divadlo se jí proto logicky věnuje: uvedlo ji jako zatím jediné rakouské město, a to dokonce dvakrát – jednou v šedesátých letech, podruhé nyní. Jde o jen málokdy hranou široce založenou fresku, která na životě astronoma Johannesa Keplera předestírá mnohé zásadní a nadčasové otázky týkající se filozofie, politiky a etiky. Je posluchačsky náročným oříškem.

Režiséra Petera Konwitschneho mohlo bratislavské publikum klidně vybučet. Halévyho operu Židovka sice inscenoval s naléhavým aktuálním apelem, ale místy opravdu zbytečně křečovitě a kontroverzně, v divné nadsázce.