Premiéra kantáty Český poutník na Smetanově Litomyšli potvrdila, že je možné i v současné době komponovat přístupnou, konzervativní, tradiční hudbu a udržet se při tom se ctí v mantinelech, za nimiž už by hrozilo vzbuzení dojmu nepůvodnosti nebo kýčovitosti. Jedinečný projekt, v němž na objednávku festivalu verše českých básníků zhudebnili ve čtyřech větách závažného díla čtyři různí autoři, svedl dohromady skladatele, z nichž ani jeden neholduje v hudbě čisté abstrakci, racionálním konstrukcím, přílišnému nebo samoúčelnému novátorství či provokacím. I při různosti tvůrčích rukopisů spojuje Sylvii Bodorovou, Jiřího Gemrota, Jana Ryanta Dřízala a Jana Kučeru stálý a trvalý nepodbízivý ohled na posluchače, snaha oslovit je a předat nějaký vzkaz, návaznost na předchůdce, umělecká odpovědnost a hlavně ochota ponechat hudbě její nezastupitelné působení, do něhož patří především komunikativnost, parametry krásna a emoce. 

Jedenáct dní po skončení Pražského jara začal ve čtvrtek národní a mezinárodní festival Smetanova Litomyšl. Stejně jako závěrečný koncert v Praze, tak i zahajovací koncert zde nechal v úvodu zaznít českou i slovenskou hymnu. V roce stého výročí vzniku Československa případně, naprosto logicky – a při obou příležitostech vlastně i s trochou provokativní nostalgie. Neslyšeli jsme je takhle spolu už celé čtvrtstoletí.

Pro padesátý ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram bylo zcela případné skončit velkým Mistrovým dílem. Přehlídka má od určité doby nové ambice a uvedení Dvořákova Requiem na Svaté Hoře tuzemskými profesionály zvučných jmen se ukázalo být zdařilým nápadem.

První koncert České filharmonie po Pražském jaru doznal několika proměn. Nakonec se na pódiu Dvořákovy síně sešli 6. 6. zástupci umělecky silných nových tuzemských generací - houslista Josef Špaček, pianista Martin Kasík a dirigent Jakub Hrůša. Zazněly tři skladby. Jedna lepší než druhá. 

Den po konci Pražského jara uzavřeli svou abonentní koncertní sezonu 4. 6. rozhlasoví symfonikové. Ondrej Lenárd, loni pětasedmdesátiletý, se zároveň rozloučil po sedmi letech jako šéfdirigent; bude nicméně v Praze nadále hostovat.

Pražské jaro je ve dvou třetinách. Sobotní festivalový večer nepatřil zahraničním hvězdám, ale těm nejlepším domácím. Orchestr PKF-Prague Philharmonia k nim patří. Měl na starosti čtyři skladby. A ve dvou z nich byla suverénní sólistkou harfistka Jana Boušková, která k nim patří také.

Pátá největší a nejlepší ze světových symfonií. Taková je Mahlerova Druhá podle ankety, kterou uspořádal časopis BBC Music Magazine mezi dirigenty. Autograf skladby byl předloni prodán v londýnské dražbě za čtyři a půl milionu liber, za nejvyšší částku vydanou kdy za hudební rukopis. Není divu, navíc při vědomí působivosti a velikosti sdělovaného uměleckého poselství, že provedení tohoto monumentálního devadesátiminutového vokálně-instrumentálního díla vzbuzuje pozornost a očekávání.

Drážďanský festival Dresdner Musikfestspiele má umělecké obzory i termín konání srovnatelné s Pražským jarem. Hostí skvělé orchestry a sólisty, jeho koncerty přesahují běžnou sezónu. Tamní světová premiéra nového monumentálního díla, které čínsko-americký skladatel Tan Dun nazval Buddha Passion, však ambice české metropole daleko přesáhla.

Komorní sbor Martinů Voices je na tuzemské hudební scéně výrazným subjektem od okamžiku, kdy se na ní objevil. Na festivalu Pražské jaro vystoupil za řízení Lukáše Vasilka ve Španělské synagoze s programem, který jeho vokální kvality plně využil.

Až na dřeň osobní. Takový je Janáčkův Zápisník zmizelého v podání Jaroslava Březiny. Na odpoledním koncertu festivalu Pražské jaro v nevelkém sále konzervatoře, kde k sobě interpreti a posluchači mají opravdu hodně blízko, přednesl písňový cyklus bezprecedentním způsobem, jako opravdové monodrama.U klavíru byl Marián Lapšanský, spoluúčinkovala Eva Garajová jako Zefka a do úkolu ženského sboru za scénou se zapojily Lucie Laubová, Michaela