Březen nabídl pražským zájemcům o starou hudbu celou řadu koncertů. Neměla jsem možnost navštívit všechny; zmíním se tedy jen o několika projektech  - “malých” (ale významných) i velkých.

Únorový Barokní podvečer Collegia Mariana, uvedený v Lobkovickém paláci na Pražském hradě 20. 2. pod titulem Orpheus Britannicus, doznal na poslední chvíli zásadní změnu – místo indisponované Hany Blažíkové na něm na záskok vystoupila  anglická sopranistka Robyn Allegra Parton, která má bohaté zkušenosti s hudbou starou i soudobou, představila se na prestižních scénách v Anglii (Londýn, Glyndebourne, spolupráce s Orchestra of the Age of Enlightenment, English Baroque Soloists, vystoupení na londýnském Händel Festival) i  na kontinentě (Innsbruck, Paříž, Lucemburk). Program koncertu zůstal stejný – v první polovině

Marek Štryncl prokázal hledačskou odvahu už mnohokrát – z nedávné doby připomeňme aspoň stavbu převozného barokního divadla (od svého dokončení už mnohokrát velmi dobře využitého), nastudování a nahrávky symfonií Antonína Dvořáka na dobových nástrojích a v souladu s dobovými interpretačními zvyklostmi, a plán rekonstrukce slavnosti Phasma Dionysiacum, která se na Pražském hradě v prostoru Staré sněmovny odehrála před čtyřmi sty lety, 5. února 1617 (4. a 5. února se k tomuto výročí v Praze konala mezinárodní konference, za účasti obecných historiků, muzikologů, teatrologů, specialistů na dobový tanec a

Poslední dny roku 2016 přinesly na domácí scéně staré hudby několik mimořádných zážitků: čtyři koncerty Collegia 1704 (Rudolfinum, 20. a 21. 12.; kostel sv. Šimona a Judy, 31. 12. – jeden program, opakovaný dvakrát za sebou) a vánoční koncert Collegia Mariana (kostel sv. Šimona a Judy, 29. 12.). Collegium Marianum tentokrát zvolilo ne zcela obvyklou dramaturgii - konfrontaci tvorby dvou skladatelů, z nichž první byl za největšího hudebníka německy hovořících zemí pokládán během svého života, zatímco druhý si všobecné uznání získal až v první polovině 19. století a později: Georga Philippa Telemanna a Johanna Sebastiana Bacha. Z

Marek Štryncl se souborem Musica Florea je nerozlučné spojení. V posledních letech věnoval síly několika dlouhodobým projektům, které si zaslouží mimořádnou pozornost. Vaše všestrannost je obdivuhodná: Jan Zach, Antonín Dvořák, Ludwig van Beethoven na době odpovídajícím, přenosném jevišti... Mohl byste svoje současné projekty přiblížit? Všestrannost není podstatná: zaobírat se můžete vším možným, ale to, co z vás „vyjde“, nemusí mít potřebnou hloubku a autenticitu. Svým žákům oboru dirigování či sbormistrovství se snažím vštípit, aby v případě, že chtějí do svých aktivit zařadit různé alternativní hudební proudy zejména 20. století (jazz, folklor, popmusic, rock, a podobně), „neklouzali po povrchu“. Aby důkladně prostudovali a osvojili si interpretační styl a charakter

Collegium 1704 absolvovalo na počátku prosince dva koncerty - 5. 12. v drážďanské Annenkirche, v cyklu Hudební most Praha-Drážďany; 7.12. v kostele sv. Šimona a Judy - mimořádný koncert. Oba večery pojila společná, mimořádně pozoruhodná dramaturgie. Název “La Virtuosissima” mířil především k sólistce večera – Raffaelle Milanesi, která vládne nejen obdivuhodnou pěveckou technikou, nýbrž i schopností vcítit se dokonale do obsahu textu a detailně vyjádřit každý významový odstín slov i jejich zhudebnění. Přívlastek “virtuosissimo” bylo ovšem možné vztáhnout i ke Collegiu 1704, které tentokrát vystoupilo v komorním

V příštím roce oslaví Společnost pro starou hudbu třicet pět let svojí existence. Má se za čím ohlédnout a proč se s důvěrou dívat do budoucnosti. V době, kdy hra na dobové nástroje byla považována nejvýš za kuriozitu, nebo ještě spíš za pokusy špatných muzikantů zakrýt své technické nedostatky, povzbuzovala prostřednictvím kursů, koncertů, pořadů, konferencí a výletů zájem mladých hudebníků o starší hudební tvorbu a její stylově čistou interpretaci. K nejvýznamnějším postavám tohoto hnutí patřil  flétnista, dirigent, skladatel, muzikolog, hudební publicista a editor Milan Munclinger (1923-1986). Jeho kolegové a následovníci přichystali k jeho

Současná dramaturgie souborů, které se věnují interpretaci starší hudby, se neomezuje pouze na tvorbu, která vznikla před pomyslnou hranicí roku 1850 a dříve. V souladu s tvrzením “staré je všechno, co vzniklo včera”, se jejich umělečtí vedoucí ohlížejí i po repertoáru podstatně mladším. Dokážou ho uchopit stejně zajímavě, jako šéfové těles, která nestřídají historické a moderní nástroje. Dokonce i zajímavěji – zřetelné to bylo jak u provedení Requiem Alfreda Schnittkeho, které v rámci svého desátého Festivalového cyklu připravil ke svátku zesnulých Ensemble Inégal (2. 11., kostel U Salvátora), tak Dvořákovy Symfonie č. 2 B dur, již ve svém

Třetí ročník Zelenka Festivalu se konal od 19. do 22. října, ve velkém sále Velkopřevorského paláce a v  evangelickém kostele U Salvátora na Starém Městě (koncerty), a v knihovně Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR (konference). Konference (20. října) měla na programu referáty významných muzikologů německých, anglických a australských; všechny věnované málo známým aspektům Zelenkova života (Janice Stockigt, Michael Maul) a díla (Janice Stockigt, Wolfgang Horn, Clemens Harasim, Andrew Frampton). První koncert (19. října) nebyl zelenkovský, se Zelenkou však měl mnoho společného. Členové bratislavského

Začátek podzimní sezóny staré hudby v Praze vyznačily dva pozoruhodné  koncertní počiny: Monteverdiho Vespro della Beata Vergine z roku 1610 (Collegium 1704, Rudolfinum, 24. října) a Francouzská ouvertura (Collegium Marianum, Lichtenštejnský palác, 26. října). Francouzské ouvertury v programu druhého koncertu demonstrovaly barokní trend “les gouts reunis” – svébytnou syntézu dvou hlavních dobových národních kompozičních stylů, francouzského a italského - na tvorbě německých autorů – Johanna Sebastiana Bacha (Suity číslo 1, C dur a číslo 2, h moll, BWV 1066 a 1067) a Georga Philippa Telemanna (Ouverture D dur, TWV