Podnětem ke psaní těchto řádek o mém praprastrýci je jeho kulaté výročí narození. To je bezesporu silnou výzvou k připomenutí jednoho pražského „zapomenutého hudebníka“, jak o něm napsal už v jeho nekrologu Jan Branberger (časopis Čas 27. 12. 1908). Slovo „zapomenutý“, jak si uvědomuji, se bude asi opakovat, protože jeho život se často vázal na osoby, na které se dnes už málo pamatuje, jako bylo několik jeho kolegů hudebníků, nebo excísař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý, se kterým se Smita pravidelně stýkal přes tři roky. Expresivní je i událost, bez níž by Václav Smita ani jeho četní sourozenci (a tudíž i my, jejich potomci) nebyli na světě.