Málokdo možná tuší, že v místě, jež je natrvalo spojeno se jmény Jana Wericha a Vladimíra Holana, probíhá již druhým rokem festival Klasika u Wericha. Navzdory své mladosti a nižší etablovanosti v povědomí milovníků vážné hudby je na úvod vhodné podotknout, že svou dramaturgickou pestrostí a lákavým výběrem muzikantských osobností se tento festival může hrdě postavit do předních pozic tuzemské kultury pořádání komorních koncertů. Z podkroví budovy, která jímavě zprostředkovává dialog mezi přírodním klidem a městským ruchem, se v takovou chvíli stává koncertní sál, v němž se propojuje úcta k umění s nebývale vřelou, místy až familiární atmosférou. Závěrečným číslem druhého ročníku festivalu Klasika u Wericha se 13. 9. stal Rakouský koncert, v němž excelovali sopranistka Kristýna Kůstková, basbarytonista Lukáš Bařák a klavírista Ahmad Hedar. Toto dobře sehrané a mezi sebou zdařile komunikující těleso vytvořilo útulné prostředí prostoupené přesvědčivými uměleckými výkony a zábavnou, byť poněkud rozkročenou, dramaturgií.

Jestli postmoderní epocha nějak přispěla k rozvoji hudebního umění, pak to je prolamování hranic mezi artificiální a nonartificiální sférou a stírání příkrých předělů mezi jednotlivými hudebními styly a žánry. Umělci si jsou od té doby vědomi toho, že spontánní cestování napříč hudební historií a využívání starých forem v nových dosud neprozkoumaných kontextech s sebou přináší svěží vítr do občas toporně statické oblasti hudební tvorby. Pokud ovšem mnozí kritici upozorňují na mozaikovitost a kýčovitost postmoderních kompozic, není to případ amerického jazzového a experimentálního skladatele a klavíristy Uriho Caina, který ve své hudbě vsazuje klasická díla do experimentálně jazzového rámce, a nabízí tak nové perspektivy, jak pohlížet na olympské artefakty hudební tradice. Jeho svérázné nakládání s díly Mahlera, Beethovena, Mozarta či Bacha jej uvedlo na hudební scénu jako inovátora, jenž prošlapává cesty k objevování skrytých vazeb mezi hudební přítomností a minulostí.

Jméno Stockhausen již bezmála půlstoletí vzbuzuje v hudebním světě velké kontroverze. Jeho radikální přístup k tvorbě a provokativní způsob nakládání s hudebním materiálem z něj činí jednoho z nejvlivnějších modernistů a experimentátorů. Přestože není dramaturgickým zvykem uvádět jeho kusy na tuzemských pódiích, festival Prague Music Performance si troufl českému posluchači představit takřka čtyřhodinové Stockhausenovo dílo Aus den sieben Tagen (Ze sedmi dnů). Již na začátek je třeba s hlubokým uznáním prohlásit, že koncepční provedení a nápadité spojení světla, prostoru a hudby z této inscenace činí počin, který dalece přesahuje průměr současného koncertního provozu.