Petr Fischer
Novinář, scenárista, moderátor a filosof. Od prosince 2016 do prosince 2018 zastával pozici šéfredaktora stanice Českého rozhlasu - Vltava. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium zakončil obhajobou diplomové práce na téma Na cestě (z) metafyziky: Heidegger a Derrida. Pracoval v deníku Lidové noviny, kde se v roce 2001 stal hlavním komentátorem. Od roku 2003 působil v české redakci BBC. Tři roky byl vedoucím kulturní rubriky deníku Hospodářské noviny, několik let vedl kulturní rubriku České televize. Je autorem knihy fejetonů Veřejné osvětlení a spoluautorem scénářů dokumentárních filmů Papírový atentát a Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace. Za svou práci byl oceněn Cenou Rudolfa Medka a Cenou Ferdinanda Peroutky.
Komentář Petra Fischera: Plýtvání národním géniem
15. září 2020
Snaha opozičních poslanců o přiznání kompenzačních bonusů i lidem, kteří během koronavirové uzávěry nemohli pracovat souběžně na sebe i pro zaměstnavatele, přičemž jejich podpora nakonec činila nula korun, nedopadla ve vládě na úrodnou půdu. Přestože Babišův kabinet s lehkostí sobě vlastní rozhodil dotační plány za pět set miliard korun, pár stovek milionů na pomoc těm nejpotřebnějším, kterým opatření vlády proti koronaviru znemožnila provozovat zavedené živobytí, ji už přijdou příliš.
Komentář Petra Fischera: Případ ukradené Ostravy a příliš tupého kladiva na kulturu
19. červenec 2020
Necitlivý, ba bezohledný přístup k pořadatelům „MiniColours“ v Ostravě, kteří kvůli bleskovému zpřísnění hygienických pravidel museli prakticky ve vteřině zastavit rozjetý hudební festival, odhalil mnoho důležitých politicko-kulturních souvislostí.
Karanténa a utlumení sociálního života kvůli koronaviru přineslo i nucené ztišení živé hudby. Nahrazují ji sólové koncerty nebo klipy přenášené internetem. Jeden takový vytvořil před Velikonocemi barokní ansámbl Collegium 1704. Sepulto Domino signatum est monumentum, Pochován Pán a zapečetěn jest hrob, část mše Jana Dismase Zelenky se nese pražským kostelem svaté Anny. Tóny se proplétají mezi zahalenými postavami hudebníků, číselně dodržujících nařízení vlády a chránících své dýchací cesty rouškou. Atmosféra, posilovaná pohybem kamery, je tíživá a povznášející zároveň. Morové aranžmá vyvolává úzkost, ale zároveň posiluje. Co je bez chvění, není pevné?
Komentář Petra Fischera: Kultura koronakrize
26. březen 2020
Umění je až na posledním místě. Třešnička na dortu, na kterou si nejprve musíme vydělat. Věty, které v porevolučním Česku platily jako ideologická mantra nového kapitalismu, bohužel platí i po třiceti letech. Stačí sledovat postup vlády při plánování pomoci lidem, které postihla rozsáhlá opatření proti koronaviru. Na umění se myslí až nakonec, a to až ve chvíli, kdy se pod vnějším tlakem musí.
