Koronakrize je už nyní bez pochyby největší výzvou pro společnost od druhé světové války. Zákeřně se šířící vir odhalil slabá místa, která jsme doposud mohli přehlížet. Pokud březnová vlna přinesla i pozitivní ostrůvky soudržnosti a naděje, podzimní vlna vše spláchla, tentokrát již unaveně a odevzdaně. A to ještě nejsme na samotném konci. Dá se předpokládat, že vážná hudba bude zažívat krušné chvíle ještě měsíce a roky.

Violoncellový rod Škampů a jeho úspěchy není třeba představovat. Snad jen v kostce pro případné mladé čtenáře: Mirko Škampa patří k nejváženějším českým violoncellovým pedagogům, je autorem věhlasné violoncellové Školy hry na violoncello pro děti. V učení je stále činný, letos začal svůj 67. učitelský rok. Spolu se svou ženou Vlastou později sám vedl mnoho let legendární Pražský studentský orchestr. Martin Škampa je vynikajícím sólistou a není překvapivé, že úspěšně pokračuje v otcových pedagogických šlépějích. Navíc je v současnosti hlavou i srdcem největší violoncellové soutěže v České republice. Mám to štěstí, že se mohu řadit mezi jejich absolventy, a co víc, mezi jejich rodinné přátele. Proto když jsem přemýšlel, jakým směrem náš „trojrozhovor“ ubírat, zvolil jsem cestu nejpřirozenější – bavili jsme se především o učení, o životě a o hudbě jako takové. Každé z načatých témat by vydalo na samostatnou knihu. Přesto doufám, že tento rozhovor poskytne možnost nahlédnout do myšlení dvou osobností, které vychovaly celé generace hudebníků a hudebnic. Vzhledem k celkové obsáhlosti textu je v tomto čísle otisknut rozhovor s panem profesorem Mirkem Škampou, v čísle příštím bude následovat rozhovor s Martinem Škampou.