Součástí právě probíhajícího turné České filharmonie po Německu s jedním koncertem v belgických Bruggách (od 1. února do 8. února) bylo i první vystoupení v hamburské Elbphilharmonii v pondělí 4. února. Vystoupení velmi sledované, protože hrát v Elbphilharmonii patří k prestižním příležitostem a také přinášelo očekávání, jak bude český orchestr ve známé budově provázené zvěstmi o dokonalé akustice znít. Česká filharmonie hrála pod vedením Semjona Byčkova, jako sólista vystoupil klavírista Jan Lisiecki.

Všechny rozhovory s houslistou Pavlem Fischerem z poslední doby začínají obdobně – jejich autory zajímá, proč se primárius jednoho z nejlepších kvartet rozhodl v roce 2007 ze souboru odejít. Jak Pavel Fischer vysvětluje, příčinou nebyla ponorková nemoc, která mnohá kvarteta postihne. Chtěl jít dál, věnovat se vlastní tvorbě založené na lidových kořenech, přestupovat žánry – jak to ostatně mělo a má ve zvyku i Škampovo kvarteto – a věnovat se všemu, na co v kvartetní řeholi nebyl čas. Třeba své hudební lásce – souboru Bardolinu, učení v Anglii nebo vedení festivalového orchestru Doteků české hudby. Ostatně, s tímhle festivalem Pavel Fischer spolupracuje léta. Nejen o tom, co chystá pro Doteky české hudby, ale také o hudební byrokracii či existenci české kvartetní školy mluví Pavel Fischer v následujícím rozhovoru.

Píše-li se o vynikajících muzikantech, většinou se užívají přívlastky jako uznávaný, oceňovaný, renomovaný, proslulý… V případě izraelské klarinetistky Sharon Kam jsou tato hodnocení spíše otřepaná klišé. Tahle muzikantka je natolik jedinečná – jako instrumentalistka i jako člověk –, že mě napadá jediné hodnocení: Sharon je prostě nenapodobitelný živel. Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha ji pozval, aby se stala kurátorkou jeho letošní komorní řady. A šestačtyřicetiletá matka tří dětí, nejrespektovanější světová klarinetistka, vítězka prestižní soutěže ARD v Mnichově v roce 1992 a absolventka Juilliard School of Music toto pozvání s nadšením přijala. Během týdne od 13. do 17. září představí v Praze své umění jako komorní hráčka i jako sólistka, v repertoáru od Mozarta přes Brahmse a Regera po Bartóka, Schönberga či Messiaena, s umělci, s nimiž si v komorní souhře nejvíc rozumí. Chybět nebudou ani čeští hráči – Josef Špaček, Roman Patočka či Michal Kaňka. Českým novinářům poskytla v Praze rozhovory na konci dubna. Obavy, že ji už budou odpolední otázky kolegů nudit, protože se všichni budeme ptát na totéž, energicky vyvrátila: „Protože jste každý jiná osobnost, nemůžete se ptát na totéž. Baví mě to s vámi.“ Taková je Sharon Kam: vstřícná, plná energie a s kulometnou palbou slov…

Poté co vloni v prosinci Pražské jaro zveřejnilo program letošního ročníku a jména umělců, kteří do Prahy přijedou, jsem měla jasno: titulní tváří přílohy Pražského jara Týdeníku Rozhlas nemůže být nikdo jiný než italský dirigent a v pořadí teprve sedmý šéfdirigent Královského orchestru Concertgebouw Daniel Gatti, jedna z nejzajímavějších osobností současného hudebního světa. Našemu rozhovoru tváří v tvář předcházelo značné úsilí v kanceláři Pražského jara a musím poděkovat mluvčímu festivalu Pavlu Trojanovi, který neúnavně korespondoval s agentkou Daniela Gattiho, aby se v jednom ze dvou únorových dnů, kdy Maestro dirigoval Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, mohl v Mnichově rozhovor uskutečnit.