Mezinárodní hudební festival Pražské jaro zveřejnil program nadcházejícího 79. ročníku, který se uskuteční mezi 12. květnem a 3. červnem 2024. Mnoha koncerty oslaví Rok české hudby a také dvě stě let od narození Bedřicha Smetany. Návštěvníci si budou moci vybrat z nabídky takřka padesáti koncertů, jíž budou vévodit zahraniční symfonické orchestry, tělesa specializovaná na starou hudbu a zajímaví sólisté či projekt zaměřený na současnou hudbu Prague Offspring.

Husarský kousek se podařil Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Pražské jaro. Chopil se nabízené příležitosti a do předvánoční Prahy pozval jeden z nejvýznamnějších souborů historicky poučené interpretace Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr doby osvícenství), který vystoupí v úterý 5. prosince ve Španělském sále Pražského hradu na mimořádném adventním koncertu Pražského jara. Zazní Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha.

Pražští komorní sólisté zahájili svou druhou sezonu v pátek 6. října koncertem v kostele svatých Šimona a Judy, kde vystupují díky rezidenci u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Soubor je nejstarším ansámblem svého druhu v Česku. V roce 1961 založili Václav Neumann a violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček komorní orchestr s ambicí sdružit v něm výjimečné muzikantské osobnosti. Když v roce 2013 tento soubor obnovil hornista a dirigent Radek Baborák a stal se jeho uměleckým ředitelem, ke spolupráci rovněž přizval hráče obdařené vrcholnou virtuozitou a podobným hudebním cítěním. Na pátečním koncertě se orchestr představil ve skladbách Georga Philippa Telemanna, Johanna Sebastiana Bacha, Josefa Suka a Franze Schuberta.

Perkusní virtuos, mág, čaroděj – tak se přezdívá Martinu Grubingerovi. Rakouský multiperkusista svou virtuozitu předvedl i v úterý 6. června na Drážďanských hudebních slavnostech v sále Paláce kultury zaplněném do posledního místa. Partnery mu byli Německá komorní filharmonie Brémy, mladý finský dirigent Tarmo Peltokoski a pět jeho kolegů perkusistů.

Tento text není nezaujatou recenzí. Otevřeně přiznávám, že nejsem odbornicí na pěveckou techniku, zato jsem už léta uhranutá Zimní cestou Franze Schuberta. Díky YouTube i dostupným nahrávkám jsem doslova zhltla, co bylo dostupné – počínaje panem Božským (myslím tím Dietricha Fischera-Dieskaua, kterého v mých uších už asi nikdo z trůnu nesesadí) přes Petera Schreiera, Petera Pearse, Jonase Kaufmanna, Marka Padmora, Thomase Hampsona, Romana Janála, Adama Plachetku, Jana Martiníka až po tu pro mě nejvíc vzrušující interpretaci – Iana Bostridge. Na YouTube je nepřeberně Bostridgeových nahrávek Schuberta – můžete si je poslechnout s klavíristy Juliem Drakem, Leifem Ovem Andsnesem, Thomasem Adèsem, pozoruhodný, vyzrále čistý je záznam z festivalu komorní hry v Utrechtu z roku 2016, kde Bostridge vystoupil s klavíristkou Saskií Giorgini. A to nemluvím o jeho posedlosti tímto Schubertovým písňovým cyklem. Nejen kniha, která má tuto obsesi v podtitulu, ale i přednášky a dokumenty dokládají, jak je Bostridge tímto Schubertovým cyklem fascinován.

Sobotním koncertem České filharmonie vyvrcholila rezidence mezzosopranistky Magdaleny Kožené a dirigenta sira Simona Rattla v této sezoně. A jako předcházející pražská vystoupení těchto umělců přinesl i tento večer (25. února) mimořádný zážitek. Sevřený program – dvě skladby Roberta Schumanna a dva písňové cykly Bohuslava Martinů – dal posluchačům možnost koncentrace. V úvodu zazněla Schumannova předehra k opeře Jenovéfa, op. 81, která však na jevištích nezdomácněla, a tak se předehra uvádí samostatně jako efektní součást koncertního repertoáru. Dramatické peripetie manželů Siegfrieda a Jenovéfy a zrádného Gola ústí v radostné shledání páru, hudební ztvárnění vyznívá až hrdinsky. Orchestr za řízení Simona Rattla hrál měkce, dirigent rozvážně budoval gradaci s pomocí jednotlivých plynulých frází, které dynamicky vzrůstaly i padaly do tichých poloh, hudba se lehce vznášela a současně dramaticky kypěla, každý detail byl zřetelný.