pondělí, 20. červen 2011

Vzpomínka na holocaust - Česká, nizozemská a americká komorní hudba dvou generací

Napsal(a) 

Dvacáté století prošlo dvěma ničivými světovými válkami. Ve druhé z nich překročilo lidmi páchané násilí všechny dosud myslitelné hranice, ze světa však tím nevymizelo. Historie je prý učitelkou života, ale školní vědomosti se z paměti vytrácejí. Proto je nutné se k dějinám vracet a stále znovu si jejich události připomínat. Činí to i americký skladatel Laurence Sherr , jehož předkové prošli terezínským ghettem. Přežila z nich pouze Sherrova matka. Laurence Sherr, dnes mimořádný profesor hudby na Kennesaw State University v Atlantě, se studijně zabývá díly umělců, kteří se stali obětmi holocaustu. Navštívil Prahu, aby zde 20. června v Židovském muzeu uskutečnil přednášku, věnovanou památce šoa, a podílel se na koncertě, uspořádaném 28. června v kostele sv. Vavřince. V rámci Sherrem vedeného projektu Vzpomínka na holocaust na něm budou provedeny také dvě jeho skladby. Na koncertě konaném pod záštitou velvyslanectví USA vystoupí mezzosopranistka Kristýna Valoušková, violoncellista Petr Nouzovský, klarinetistka Jana Lahodná, americká klavíristka žijící v Praze Patricia Goodson (spoluvedoucí projektu) a mladá slovenská dirigentka Michaela Rózsová.

  „... Do života vchází konejšivá smrt..., nikdo nedokáže říci, co bude zítra..., míra je dána..., všechen nářek světa bude uspán jedním pohlazením.“ To jsou úryvky veršů Hanse-Günthera Adlera, které zhudebnil Viktor Ullmann (1898–1944) v Terezíně, rok před svou smrtí v osvětimské plynové komoře, v kantátě Immer inmitten (Stále uprostřed), uprostřed naděje a zoufalství, zla a dobra, života a smrti. Pražský rodák Hans-Günther Adler holocaust přežil a jako jeden z prvních sepsal o životě v terezínském ghettu knihu. Je to svědectví o ponížení a nelidskosti, i o vůli ducha se tyranii vzepřít  prostřednictvím umění a osvěty. V podmínkách vězení „nežádoucích“ vznikaly básně, hudební skladby, divadelní hry, kresby, pořádaly se přednášky, koncerty a divadelní představení, nejprve na zapřenou a posléze –  přístup mučitelů tím dosáhl vrcholu absurdity – ve formě povolené a podporované „organizace volného času“ (Freizeitgestaltung). Z třídílné kantáty pro mezzosoprán a klavír Immer inmitten Viktora Ullmanna na Adlerovy texty se zachovaly pouze dvě části. Skladba byla napsána na podzim 1943, ve stejné době jako cyklus dvanácti písní rovněž na texty Hanse-Günthera Adlera (1910–1988) Der Mensch und sein Tag (Člověk a jeho den). Tehdy Ullmannovi také vytvořil scénickou hudbu k pásmu z veršů Françoise Villona, smyčcový kvartet a dvě klavírní sonáty a začal pracovat na opeře Der Kaiser von Atlantis (Císař z Atlantidy). Ta na své provedení čekala přes třicet let a stala se dílem, které nepoučitelné lidstvo stále varuje před samozvanými diktátory.  

Viktor Ullmann, Pavel Haas, Hans Hrása, Gideon Klein, Karel Reiner, Karel Ančerl, Karel Berman a mnozí další přišli do Terezína jako hotoví umělci. Byla zde však také řada takových, pro něž bylo umění do té doby potěšením, životním zpestřením a ušlechtilou zábavou, a i když tvořili, nepovažovali se za profesionály. Patřila k nim rodačka z Vítkovic Ilse Weberová , roz. Herlingerová (1903–1943), manželka zahradníka Williho Webera a matka dvou synů. Od mládí psala verše, některé i zhudebnila (vysílal je ostravský rozhlas) a napsala několik dětských knížek. Staršího syna Hanuše se podařilo zařadit mezi děti, jejichž záchranu organizoval Nicholas Winton, ostatní členové rodiny byli roku 1942 deportováni do Terezína. Willi Weber přežil, Ilse Weberová a mladší syn Tomáš byli zavražděni v Osvětimi. Prosté verše i melodie její písně Ich wandre durch Theresienstadt  vyjadřují nestrojeně všechnu beznaděj: „Procházím se Terezínem, srdce se v olovo mění. Má cesta náhle končí tam, kde je opevnění. Stojím tu na mostě a hledím do údolí. Jak ráda bych šla dál, jak touhou srdce bolí...“] Ukolébavka (na český text) byla určena nejen tehdy osmiletému Tomášovi, ale i dalším dětem, o něž Ilse Weberová jako ošetřovatelka v Terezíně pečovala, podobně jako slova německé ukolébavky Wiegala. Šestiverší modlitby Dobrý den nám, Bože, dej je prodchnuto lidovou prostotou.

Tragické osudy prožívali i ti, kterým se za nebezpečných okolností podařilo koncentračním táborům a „továrně na smrt“ – jak byl později označen nacistický vyhlazovací program – uniknout. Po válce byl svět šokován vydáním zápisků holandského děvčátka Anny Frankové, jejíž rodina se ukrývala před nacisty. Stejný strach, jaký prožívala Anna, provázel všechny, kdo se skrývali před nacistickou zvůlí. Úkryt Anny Frankové byl prozrazen, holandská učitelka hudby, klavíristka a skladatelka Rosy  Wertheimová (1888–1949) měla o něco větší štěstí. Vyrůstala v existenčně zajištěné rodině, v níž byla hudební výchova součástí základního vzdělání. U Rosy (Rosalie Marie) Wertheimové však přerostlo běžné muzicírování v celoživotní zájem. Stala se profesionální klavíristkou a jako jedna z prvních žen v Holandsku se rozhodla studovat skladbu. V letech 1929–1935 žila v Paříži, kde studovala u Louise Alberta (žáka Gabriela Faurého). Její pařížský byt se stal místem setkávání hudebníků – mezi nimi byli například Jacques Ibert, Darius Milhaud či Olivier Messiaen. Následoval pobyt ve Vídni a v USA a její jméno se stávalo známým. Po návratu do Holandska pořádala domácí koncerty soudobé hudby a aktivně působila ve Sdružení pro soudobou hudbu v Amsterdamu. Okupace Holandska roku 1940 vše změnila, ze skladatelky Rosy Wertheimové se stala odbojářka. Aby unikla sílícím deportacím Židů, musela se sama skrýt.  Jako emancipovaná žena se ilegalitě těžko podřizovala, neustálé napětí podlomilo její zdraví a roku 1947 smrtelně onemocněla. Rosy Wertheimová je autorkou více než stovky děl – písní, sborů, skladeb pro komorní obsazení, klavírního koncertu, předeher aj. Její pozůstalost je dnes uložena v Oblastním muzeu v Haagu.

Program koncertu představuje jen zlomek děl, která byla vytvořena za podmínek, jež ani v nejmenším neodpovídala představě v tichu a pohodlí tvořícího umělce obletovaného múzami. Zachovala se díky statečnosti dalších lidí, či pouhou náhodou. Mnoho je jich jednou provždy ztraceno – a mnoho je takových, která už nikdy nemohla vzniknout.

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.