Čtyřicet let své existence oslaví koncertem 17. prosince v Lichtenštejnském paláci na pražském Malostranském náměstí Sukův komorní orchestr.
Sukův komorní orchestr (SKO) byl založen roku 1974, tedy v době, kdy v tehdejším Československu již existovala řada komorních těles stejného či podobného obsazení. V počtu třinácti hráčů (u SKO to byly čtyři primy, tři sekundy, dvě violy, dvě violoncella, kontrabas a cembalo) hrály v osmdesátých letech i Brněnský komorní orchestr, Český komorní orchestr, Čeští komorní sólisté, Československý komorní orchestr, Filharmonický komorní orchestr, Komorní orchestr Bohuslava Martinů, Komorní orchestr Leoše Janáčka, Musici Moraviae, Nový komorní orchestr, Orchestr puellarum pragensis, Pražští komorní sólisté, Virtuosi di Praga a Slovenský komorní orchestr. K těmto výlučně smyčcovým souborům je nutno připočíst orchestry s dechovým obsazením, z nich nejznámější Pražský komorní orchestr bez dirigenta a Východočeský státní komorní orchestr Pardubice.
Tento podrobný výčet je nutný, abychom si uvědomili, do jaké konkurence tehdejší absolventi pražské konzervatoře a AMU svým novým orchestrem vstupovali. Jak se Sukův komorní orchestr zrodil? V roce 1972 se soubor složený ze studentů Pražské konzervatoře pod vedením houslisty a dirigenta Libora Hlaváčka stal laureátem Karajanovy mezinárodní soutěže komorních orchestrů. Po Hlaváčkově odchodu z konzervatoře se hráčům podařilo tento skvěle fungující kolektiv udržet. Vedení souboru se tehdy ujal tehdejší Hlaváčkův kolega a asistent Hynek Farkač. Spolu s koncertním mistrem, houslistou Václavem Remešem tak v roce 1974 založili Komorní orchestr bez názvu.
Tento soubor se těšil mnoha úspěchům a brzy se přihlásil novým názvem k výrazné osobnosti české moderny – skladateli Josefu Sukovi. Jméno Josef Suk se však ve spojení se Sukovým komorním orchestrem objevuje dvakrát. Post jeho sólisty, později i uměleckého vedoucího a dirigenta zaujal skladatelův vnuk téhož jména, proslulý houslový virtuóz a dirigent. „Člověk má mít odpovědnost za to, aby se nezmařily hodnoty, vložené do uměleckého zrání mladých lidí, aby se nepromarnila perspektivní kvalita tělesa“, řekl Josef Suk, když se ujímal v roce 1981 uměleckého vedení SKO. Houslista a dirigent Josef Suk zůstal s orchestrem spjat až do roku 2000.
V roce 1984, tedy při příležitosti desátého jubilea založení SKO charakterizoval muzikolog Jiří Pilka toto těleso následujícími slovy: „V Sukově komorním orchestru máme dnes k dispozici slibný kolektiv, který prokázal velmi dobré výsledky na mnoha zahraničních koncertech, můžeme ho často potkávat na vystoupeních doma a případně vychutnat jeho zvuk na gramofonových deskách. Jméno Josefa Suka je etiketou prvotřídní umělecké úrovně, lhostejno, zda máme na mysli skladatele nebo houslistu. Představuje poctu, šanci, závazek.“ Zároveň J. Pilka udal základní parametry nezbytné pro jeho další existenci, a sice „bohatou škálu barev, krásu zvukovosti ve všech polohách a nástrojích, společný dech a puls každé skupiny i celku, jednotnost vibrat, stylovost podání různých slohových stylů i autorů, průbojnost v objevování nových děl i nutnost vyrovnávat se tvůrčími činy s novými názory na podání hudby starších období.“ Tyto parametry, jimiž se ostatně měří úroveň každého hudebního tělesa, se staly pro SKO závaznou normou po celou dobu jeho čtyřicetileté existence.
Vystřídání Josefa Suka na postu uměleckého ředitele, koncertního mistra a sólisty SKO Martinem Kosem v roce 2000, k němuž došlo téměř symbolicky na prahu nového tisíciletí, završilo i postupnou generační výměnu. Tak jako v době založení i nyní jsou s ohledem na repertoár zváni ke spolupráci jednak cembalisté, jednak hráči na dechové nástroje. Takto se rozšířené obsazení blíží buď baroknímu, anebo klasicistnímu typu orchestru. V ryze smyčcovém složení se těleso uplatňovalo jak v původní tvorbě serenád a divertiment, tak i v tvorbě koncertantní.
Diskografie vykazuje cca 30 samostatných CD natočených u nás (Supraphon, Panton, Lotos) a v zahraničí (Naxos, Koch), z toho 13 titulů bylo publikováno vlastním vydavatelstvím. Ke stěžejním nahrávkám SKO pod dirigentskou taktovkou Mistra Josefa Suka patří zvukové nosiče se Serenádou E dur, op. 22 Antonína Dvořáka a se Serenádou Es dur, op. 6 Josefa Suka, které byly vydány Supraphonem a také vydavatelstvím Sukův komorní orchestr, s.r.o. Posledním nosičem vydaným roku 2008 ve spolupráci s ČRo Plzeň je CD s nahrávkami komorních děl Zdeňka Lukáše.
