Česká filharmonie ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Národním technickým muzeem vydává publikaci o pražském Rudolfinu. Na pěti stech stranách mapuje architektonické i kulturně-historické dějiny budovy. Příběhy institucí, jež zde sídlily, se prolínají s osudy osobností, které Rudolfinu vtiskly jeho tvář. Knihu doprovází přes 270 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů.
„Kniha má několik vzájemně se prolínajících a doplňujících se vrstev – kombinuje historické, uměleckohistorické a muzikologické texty, které shromažďují a interpretují dosud neucelené vědomosti o Rudolfinu a jeho dějinách z různých perspektiv. Celkově má však kniha ambici ještě o něco větší, než jen potvrdit pozici Domu umělců v dějinách architektury českých zemí i pražského urbanismu. Měla by přesněji a v něčem nově vymezit jeho symbolické místo v české paměti,“ říká jeden ze tří editorů knihy a zároveň její duchovní otec Lukáš Duchek. Zaujala ho prý potřeba ideologicky „škatulkovat“ a národnostně si přivlastňovat významné stavby. „Budova byla postavena se záměrem sloužit umění jako takovému, ale v podstatě ihned po svém otevření se stala předmětem sváru mezi Čechy a Němci. Na rozdíl od Národního divadla, u kterého by to pravděpodobně nikoho nenapadlo, bylo Rudolfinum za první republiky adaptováno na sídlo parlamentu a během druhé světové války pak opět vráceno koncertním účelům se snahou použít tuto stavbu jako důkaz o nadřazenosti německé kultury,“ vysvětluje Duchek.
Kniha obsahuje velký výběr reprodukcí původních plánů Josefa Zítka a Josefa Schulze. Jsou v ní přetištěny také dosud nezveřejněné fotografie dokumentující proměny Rudolfina ve 40. letech. Obsahuje také řadu nových poznatků. „Platí to hlavně pro období protektorátu, se kterým je spojena spousta mýtů. Všeobecně se třeba tvrdí, že nacistickou přestavbu Domu umělců nařídil a vedl Reinhard Heydrich. Ve skutečnosti to ale bylo úplně jinak,“ říká jeden z editorů Jakub Bachtík. O grafickou podobu publikace se postaralo studio 20YY Designers.
