úterý, 20. březen 2018

Reflexe nacionalismu i normalizace na Pražském jaru. A Lábus nebo Vichnar jako patroni

Napsal(a) 

Jiří Rožeň, foto archiv PJ Jiří Rožeňfoto: archiv PJ

Pražské jaro dnes na tiskové konferenci přiblížilo programové novinky letošního ročníku. Po české telekomunikační firmě CETIN se novým partnerem stává společnost Mastercard, což by mělo podle vedení festivalu přinést návštěvníkům mnohé bonusy. Také představilo novou koncepci patronátu známých osobností z mimohudební sféry, mezi které patří například psychiatr Cyril Höschl, herečka Vanda Hybnerová nebo sportovní komentátor Petr Vichnar. Na muzikologické konferenci k výročí československé státnosti, která se uskuteční v posledních květnových dnech, se budou řešit témata jako nacionalismus, normalizace v hudbě nebo národnost jako inspirace a omezení.

Výročí vzniku moderního demokratického Československého státu, které si v roce 2018 připomínáme, je důležitým podnětem pro různé historizující reflexe,“ říká ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor. „Toto jubileum významně rezonuje programem letošního ročníku. Vedle toho jsme ve spolupráci s Národním pedagogickým muzeem J. A. Komenského připravili muzikologickou konferenci, která se tomuto tématu bude věnovat.“ Konference s názvem Con tempo diverso / Vzdálená blízkost společného se uskuteční ve dnech 30. – 31. května 2018.

Garantem konference se stal muzikolog Petr Daněk. „Hudba je díky abstraktnosti svého jazyka mimořádně citlivým projevem lidské kreativity a zároveň i racionality. Vypovídá mnohovrstevnatě, ale zároveň i jednoznačněji než ostatní oblasti kultury a vědy, neboť čitelněji odráží opravdovost a upřímnost výpovědi svého tvůrce,“ uvádí Daněk. „I přesto se však v minulosti stávala manipulativním nástrojem a dekorací různých politických proměn.“ Konference bude vymezena například tématy Hudební kultura první republiky, Významné skladatelské osobnosti a hudební instituce mezi válkami, Umění české, německé, slovenské, maďarské, židovské a světové – národnost jako inspirace a omezení, Socialistický realismus v hudební kultuře, Svoboda let šedesátých nebo Normalizační norma hudby.

Sté výročí vzniku republiky

Festivalovým programem se vine dramaturgická linka, v rámci níž budou uvedeny skladby napsané československými autory mezi léty 1918 a 2018. Hudebním svědectvím o první Československé republice je dvojice skladeb závěrečného koncertu – Sinfonietta Leoše Janáčka a Žalm zeme podkarpatskej Eugena Suchoně, zakladatelské osobnosti moderní slovenské národní hudby, jehož význam je srovnáván s důležitostí Bedřicha Smetany pro českou národní hudbu.

Janáček svou Sinfoniettu označoval za reminiscenci zážitků první světové války a pocitů při vyhlášení Československé republiky. Skladba poprvé zazněla roku 1926 v rámci všesokolského sletu. Připomeňme, že Česká obec sokolská, založená roku 1862, usilovala o fyzický i morální růst českého národa. Svým působením nemalou měrou přispěla k formulování principů české národní identity. K sokolské obci se hlásil rovněž T. G. Masaryk a tento spolek také sehrál zásadní roli při vyhlášení republiky. Zdánlivě konkrétnější výpovědí je Suchoňův Žalm – pochopitelně, v případě vokálně-instrumentální skladby je obsahová rovina poměrně jasně definovaná textem. V tomto případě se jedná o stejnojmennou báseň Jaroslava Zatloukala, českého básníka, který během svého pobytu na Slovensku značnou pozornost ve své tvorbě věnoval Podkarpatské Rusi. V poměrně komplikovaných metaforách je vyobrazena „zem krásná, bez úsměvu“. Suchoňova hudba tento baladický tón umocňuje, ale silně zaznívá i motiv naděje upínající se k budoucnosti.

Dalším fenoménem, jehož si letošní dramaturgie všímá, jsou čeští autoři, kteří podstatnou část svého díla komponovali v zahraničí, kam byli z politických důvodů nuceni emigrovat. Tato linie je reprezentována dvěma orchestrálními díly: Symfonií č. 4 Bohuslava Martinů a Hudbou pro Prahu 1968 Karla Husy. Shodou okolností je oběma autorům také společná trasa zahraničního exilu. Zatímco Martinů do USA prchá roku 1941 po obsazení Francie nacisty, Karel Husa se pro emigraci rozhoduje po únoru 1948 a do Spojených států přijíždí v roce 1954 na pozvání Cornellovy univerzity v Ithace, ve státě New York. Oba v emigraci píší svá zásadní díla, ze kterých se však nevytrácí zřetelná kontinuita charakteru české hudby ani kontakt s děním v rodné vlasti jako takovým.

Tomáš Netopil, foto archiv PJ Tomáš Netopilfoto: archiv PJ

Jako umělecké volání zevnitř ven lze chápat Sinfoniettu č. 4 „Pax hominibus in universo urbi“ Klementa Slavického, která byla napsána roku 1984. Zamýšlena byla jako poselství adresované z Československa světu, a to k příležitosti 40. výročí založení Organizace spojených národů, jíž dílo také dedikoval a následně byl zlatou medailí OSN oceněn. Slavický je reprezentantem skladatelských osobností, které vlast neopustily. Ve své tvorbě se nemohly vyjadřovat toliko svobodně, namísto následování trendů a dění ve světové soudobé hudbě musely obratně manévrovat v estetických mantinelech daných oficiálními strukturami. O to obdivuhodnější bylo, když se jim navzdory všem těmto úskalím podařilo získat respekt zahraniční scény. Takovým zjevem byl vedle Slavického bezesporu Miloslav Kabeláč, možná největší český symfonik druhé poloviny 20. století. Jeho Šestá symfonie byla do programu festivalu rovněž zařazena.

Zatímco Martinů, Husa, ale kupříkladu i Jan Novák, jehož monumentální kantáta Dido na letošním Pražském jaru zazní, se do ciziny uchýlili jakožto političtí emigranti, dnešní doba přináší – naštěstí – jiný fenomén. Je jím mladá generace českých skladatelů, kteří se díky otevřeným hranicím nejprve výrazně prosadí v zahraničí, aby se následně jejich pozice upevnila také na domácí scéně. Připomeňme ve Francii působícího Kryštofa Mařatku, jehož dílo na českou scénu hojně přinášelo Pražské jaro (zmiňme jeho rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo Vábení, které na festivalu před pěti lety uvedl Orchestre Philharmonique de Radio France), Miroslava Srnku nebo Ondřeje Adámka a Lukáše Sommera, jejichž díla Karakuri a Koncert pro harfu a orchestr zazní v programu festivalu v české premiéře.

Nezastupitelnou úlohu Pražské jaro ze své podstaty mezinárodního festivalu sehrává v propojování české scény se zahraniční. Za příklad této iniciativy uveďme koncert Varšavské filharmonie, která ve světové premiéře uvede dílo Michala Nejtka, nebo prvé uvedení vokálního cyklu Marka Ivanoviće, kterého se zhostí švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus.

Marko Ivanović, foto archiv PJ Marko Ivanovićfoto: archiv PJ

Mastercard – nový partner Pražského jara

Novým partnerem festivalu se stala společnost Mastercard, což vedle finanční podpory přinese i možnost využívání bezhotovostního placení digitální službou Masterpass. V době koncertů v Obecním domě bude také k dispozici Mastercard Lounge s občerstvením bez front v případě placení kartou Mastercard. „Připravili jsme proto několik zážitkových balíčků, díky kterým se hudební fanoušci mohou podívat do zákulisí festivalu i předních orchestrů a zažít Pražské jaro z jiné stránky. Tyto zážitky jsou k dispozici v rámci našeho programu Priceless Prague,“ uvedl generální ředitel společnosti Mastercard Miroslav Lukeš.

Sedm patronů

Sedm osobností veřejného života se stalo patrony Pražského jara 2018. Svou patronací zdůrazňují, jak důležitou roli v jejich životě klasická hudba sehrává. „Ačkoliv lidský rozum je obdivuhodným nástrojem chápání světa, není nástrojem jediným. Vyslovit nevyslovitelné či popsat nepopsatelné umí nejen poezie, ale i hudba,“ říká psychiatr Cyril Höschl, jeden z patronů letošního Pražského jara.

Poslech klasické hudby mně dává pocit splynutí, sounáležitosti a svobody. Zavřu oči a nechám se unášet barevnými kompozicemi,“ prozrazuje módní návrhářka Liběna Rochová. Herečka Hana Maciuchová se vyznává z obdivu k tvůrcům – „ta obrovská dokonalost vynikajících uměleckých osobností nás posluchače přesahuje.“ Emoční sílu hudby podtrhuje herečka Vanda Hybnerová: „Hudba v mém životě, ač jsem naprostý hudební analfabet, znamená víc, než si myslím. Jsou to životní etapy, které vždy provází hudba. A díky ní si mohu přivolat vzpomínky. Někdy naprosto konkrétní, někdy jen esenci.“ Nejmladší z patronů festivalu, třicetiletá herečka Šárka Vaculíková, vyrůstala obklopena hudbou. „Vybavuji si nedělní rána, z obýváku je slyšet hra na klavír, ze snu mě probouzí skladba Přívětivá krajina Bedřicha Smetany. A tak bych i vyjádřila svůj vztah k vážné hudbě. Zůstala pro mě ´přívětivou krajinou´, která konejší mou duši.“ Herec Jiří Lábus je mezi přáteli vyhlášeným znalcem klasické hudby. „Možná vás překvapí, že herec většinou veselých rolí má rád vážnou hudbu, ale mohu vás ujistit, že vážná hudba může být i veselá,“ uvádí Lábus a dodává: „Je neuvěřitelné, že naše tak malá země je v oblasti vážné hudby velmocí.“ K milovníkům klasické hudby se řadí i moderátor Petr Vichnar. „Těším se na Pražské jaro a na to, že nádherná hudba a atmosféra tohoto jedinečného festivalu, řečeno s americkým jazzovým bubeníkem a kapelníkem Artem Blakeym, ´odplaví prach z každodenního života´,“ směje se Vichnar.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.