V programu tvořeném dvěma vydatnými skladbami s názvy Trio in drei Sätzen pro housle, violoncello a klavír a Blue’s Blue – Eine Musikethnologische Rekonstruktion pro čtyři hráče a zvukový pás, sehrají podle záměru samotného autora hlavní roli rovněž hudebníci – jazzmani, stejně jako řada rekvizit a scénických prvků doplněných stylovým outfitem v duchu 20. let. Sehrají, a to doslova.
„Interpretace skladeb Mauricio Kagela je ve velké míře o divadelním předvádění hudby. Už v 60. letech nešlo v jeho hudbě pouze o přehrání not, ale stejně velký důraz byl kladen také na vizuální vztahy a interakci mezi hudebníky. To souviselo s tehdejšími tendencemi v divadelní branži, a Kagel je tak přirovnáván k tzv. absurdnímu dramatu. Jeho tvorba je charakteristická svou „kontextualitou“ nebo ironií. Snažil se vždy hudbu interpretovat v určitém kontextu, např. hudba jako hra, balet pro netanečníky…,“ vysvětluje specialista na soudobou hudbu, moderátor a dramaturg Krásy dneška, Petr Kofroň.
V první polovině večera vystoupí Orbis trio ve složení Petra Brabcová, Petr Malíšek a Stanislav Gallin, které odehraje zhruba třicetiminutovou skladbu Trio in drei Sätzen pro housle, violoncello a klavír. Na začátku druhé části se Experimentální prostor NoD promění v jeviště, na něž budou postupně přicházet čtyři „aktéři“ skladby Blue’s Blue. Jak popsal Mauricio Kagel ve své hudebně-etnologické rekonstrukci k tomuto dílu, které plní funkci jakéhosi scénáře, scénu utvoří dvě křesla s opěrkami, dvoumístný gauč, stojací lampa, koberec, stolek s popelníkem a gramofon, stejně jako řada překvapujících momentů.
„Na scénu postupně přicházejí čtyři hráči, posadí se do křesel a začnou z desky poslouchat hlas známého Johna Blue z Luisiany, USA, který po sobě zanechal sice málo, ale hodnotných nahrávek. Inspirováni hrou na trumpetu a zpěvem Johna Blue, začínají čtyři muzikanti zpočátku váhavě, postupně stále více angažovaně doprovázet puštěnou desku. Na konci šesté písně Virginia se rozvíjí pravá jam session ve stylu 20. let. Následuje řada hudebních čísel, která jsou zřetelně slyšet i přes ruch prázdné drážky,“ vyobrazil Mauricio Kagel ve svém „scénáři“ ke skladbě Blue’s Blue.
