čtvrtek, 13. červen 2019

PKF – Prague Philharmonia ve šťastných časech a na závěr Requiem

Napsal(a) 

 , foto Václav Hodina foto: Václav Hodina

Festivalový ruch Pražského jara 2019 ustal, a než se naplno rozjede kolotoč letních regionálních festivalů artificiální hudby, přišel čas uzavřít abonentní sezonu 2018/2019. PKF – Prague Philharmonia tak učinila ve středu 12. 6. 2019 závěrečným abonentním koncertem, jehož dramaturgie hraničila s vyšším populárem, provedení ovšem předčilo má očekávání a publikum v takřka vyprodané Dvořákově síni Rudolfina přimělo k nadšenému a vděčnému potlesku. Úvodem večera zaznělo Debussyho Preludium k Faunovu pozdnímu odpoledni, prubířský kámen symfonického žánru v impresionistickém repertoáru. Přes drobné zaváhání sólové flétny v úvodních taktech inspiroval šéfdirigent Emmanuel Villaume orchestr k barevnému, a přitom zvukově transparentnímu výkonu. PKF již od dob Jiřího Bělohlávka soustavně pracovala na schopnosti imitovat plný zvuk symfonického orchestru. Tentokrát jsem byl nadšen, protože výsledný tvar si zachoval průzračnost komorního obsazení a nabyl na zvukové plnosti takřka symfonického tělesa.

 , foto Václav Hodina foto: Václav Hodina

Kdyby dramaturgové sezony a posledního abonentního večera sáhli po Mozartově Pařížské symfonii, mohl být dramaturgický koncept francouzského večera ještě sofistikovanější. Na programu byla ovšem Mozartova velmi populární Symfonie č. 29 A dur KV 201 pro smyčce, hoboje a lesní rohy, vypuštěním repetitivních pasáží ve II. – IV. větě zhuštěná do koncentrovaného tvaru, vzdorujícího případné letní únavě. Až do onoho středečního nastudování mně unikalo, jak femininním dílem je tato Mozartova Symfonie A dur. V dialogických pasážích ve všech větách, vedených mezi dominantními vysokými smyčci a hlubokými smyčci s dřevěnými dechovými nástroji, měly štěbetavé housle vždycky navrch. Genderoví vykladači Mozartovy populární symfonie by museli ke spokojenosti něžného pohlaví konstatovat, že to byly primy a sekundy, které jako neposedný krk hýbaly ostatními nástrojovými skupinami. Kromě vypuštěných repetic zůstala jen otázka, proč nebylo u díla tak dialogického zvoleno antifonní rozsazení prvních a druhých houslí na opačných stranách podia. PKF se ovšem blýskla v repertoáru, kvůli němuž je – a oprávněně – především vyhledávána, totiž ve vídeňském repertoáru s českou etiketou a ve zvukovém balení moderního instrumentáře.

 , foto Václav Hodina foto: Václav Hodina

Ve druhé polovině večera zaznělo mimo jakýkoliv okasionalistický rámec liturgického kalendáře Rekviem op. 48 Gabriela Faurého, a to ve verzi s velkým symfonickým orchestrem. Villaumova přítomnost na pódiu měla být zárukou autentického „francouzského“ nastudování, rodák ze Štrasburku má ovšem iberského temperamentu na rozdávání, a tak i jeho uchopení Faurého sedmidílného Rekviem bylo ve srovnání s běžnými nastudováními dynamicky a výrazově mnohem, mnohem kontrastnější. Odlišnou perspektivu Faurého intimního pohledu za břehy onoho světa přinesla již volba sólistů – manželského páru Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka. Plný, kulatý a žensky znělý soprán paní Kněžíkové není oním andělským hláskem, který do Faurého díla vnášejí buď křehké francouzské soprány, nebo chlapecké hlasy. Její Pie Jesu bylo jímavou modlitbou české mámy, nikoliv andělským hlasem z onoho světa. K francouzským barytonům má daleko i zrnitý hlas Adama Plachetky, z jehož naléhavého Libera me mrazilo v zádech. Pan Plachetka prokázal železné nervy, když jej v úvodu Ofertoria zradil pult s notami, které rychle sbíral po pódiu. V přítomnosti televizních kamer to byla lapálie, v níž neztratil hlavu.

 , foto Václav Hodina foto: Václav Hodina

Navzdory novinovým titulkům a politické realitě žijeme ve šťastné době, když se v Rudolfinu mohou pravidelně střídat Pražský filharmonický sbor Lukáše Vasilka a Český filharmonický sbor Brno sbormistra Petra Fialy. Fialův sbor se zase jednou blýsknul svým extrémním dynamickým rozsahem a intonační kázní. Na vstupní tenorové pasáže Faurého Rekviem budu dlouho vzpomínat. Fialovi „moravští huláni“ jsou jednoznačně nejsebevědomějším výsadkem současné moravské umělecké scény. PKF se blýskla v Debussyho sólech, potvrdila svou silnou pozici v repertoáru vídeňského klasicismu a ukázala se být skvělým partnerem ve Faurého francouzsky neokázalém Rekviem. Emmanuelu Villaumovi, sólistům i kolektivním tělesům se zdařila úchvatná tečka za koncertní sezonou 2018/2019. Doufám jen, že Faurého útěšné a hojivé Rekviem opět brzy zazní na českých koncertních pódiích. Nejlépe s umělci, kteří se ho tak přesvědčivě ujali ve středu 12. 6. 2019.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.