Se jménem Jakuba Jana Ryby je neprávem spojována výhradně Česká mše vánoční. Musica Florea na svém koncertu 3. dubna v Českém muzeu hudby představí jedno z jeho nedávno muzikologicky zpracovaných duchovních děl Stabat Mater.
Pohled na Rybovo dílo je velmi často zkreslený právě kvůli jeho nejznámějšímu a nejoblíbenějšímu dílu, bez kterého se neobejdou žádné české Vánoce. Málokdo ale ví, že Jakub Jan Ryba byl skladatelem, který se pouštěl i do novátorských kompozic, které obsahují romantický přístup a charakter. Jeho inspirací mu byly i spisy velkých filozofických klasiků jako například Senecovy, Voltairovy, Rousseaovy. Stabat Mater je dílo koncipované ve velkém měřítku pro orchestr a čtyři sólisty a také pro prostory, ve kterém mělo být dílo poprvé uvedeno, tedy plzeňský chrám sv. Bartoloměje. Ryba mohl jeho prostřednictvím ukázat veškeré své skladatelské schopnosti a nadání, které ve skromném venkovském prostředí, kde jinak působil, neměly šanci vyniknout.
„Rybovo Stabat Mater již z dobových opisů zpracovali Zdeněk Klauda a Vojtěch Spurný, a to každý z jiného zdroje. Jde o úchvatné dílo, proto jsem se rozhodl ho provést na dobové nástroje v původní interpretaci,“ uvádí umělecký šéf orchestru a dirigent Marek Štryncl, který ale také na skladatele nabízí jiný pohled: „Rybu známe jako autora líbezných, většinou vánočních skladeb čistě klasicistního stylu. Nejen pro fanoušky staré hudby je až dnes překvapením, že mnohé jeho dosud nepoznané skladby jsou silně romantické, mistrovsky komponované, na poli světské hudby dokonce připomínají Slovanské tance Antonína Dvořáka. Například jeho violoncellový koncert rozhodně patří k těm nejlepším koncertům své doby.“
Jaké je tedy Rybovo Stabat Mater, jedno z jeho nejhlubších a zároveň nejambicióznějších kantátových děl? „Na mnoha místech je spíš romantickým dílem s odvážnou instrumentací a s prvky, které jsou typické pro symfonické básně apod. Nechybí zde dramatický a zároveň virtuozní operní vliv, ale ani skvělá tradiční polyfonní práce v „novějším“ zpracování, které připomíná styl Antonína Rejchy. Pro některé dobové nástroje je obtížnost na hranici hratelnosti, což svědčí o vysoké interpretační úrovni těch, pro které své dílo napsal,“ uzavírá Marek Štryncl.
