středa, 23. březen 2022

Martina Janková přednese Mozarta a Mahlera, šéfdirigent Filharmonie Brno Davies usedne ke klavíru

Napsal(a) 

Martina Janková, foto Markus Senn Martina Jankováfoto: Markus Senn

Mozart & Mahler Martiny Jankové – to je název koncertů, které pořádá Filharmonie Brno tento čtvrtek a pátek. Ke spolupráci si přizvala česko-švýcarskou sopranistku Martinu Jankovou známou především jako mozartovskou a barokní interpretku. „Je jedna z nejlepších pro tento projekt,“ uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová s tím, že poněkud nezvyklá role čeká po oba večery šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. V Mozartově árii se ujme sólového partu a bude tak orchestr dirigovat od klavíru.

Večer otevře jednovětá výrazně lyrická Serenáda Es dur pro třináct dechových nástrojů Richarda Strausse, která v roce 1881 znamenala jeho profesionální nástup. Po ní podium spolu s orchestrem ovládne Martina Janková se dvěma Mozartovými díly: Al desio di chi t’adora (Na přání těch, kdo tě zbožňují) a „Ch’io mi scordi di te?“ – „Non temer“. První z nich je recitativ a árie pro obnovené uvedení Figarovy svatby a vyniká neobvyklou instrumentací pro basetové rohy, fagoty a lesní rohy. Následující sopránová scéna rozdělená na recitativ Ch’io mi scordi di te? (Mohu na tebe zapomenout?) a árii ve formě ronda Non temer, amato bene (Neboj se) kombinuje sólový hlas, orchestr a klavír, za který usedne šéfdirigent Davies. „Mozart ji napsal s tím, že klavírní part sám přednese s mladou anglickou sopranistkou Nancy Storaceovou. Ta o několik měsíců dříve zpívala roli Zuzanky v premiéře Figarovy svatby a spekulovalo se o Mozartově lásce k ní,“ uvedl muzikolog Matěj Kratochvíl.

Druhá půle večera bude patřit Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera zhudebňující anonymní německou lidovou poezii a odkazující k mozartovskému klasicismu, přičemž závěrečné sopránové sólo představuje díky písni Das himmlische Leben dětskou vizi nebe. První věta vyniká rytmem rolniček, ve druhé kraluje sólový houslový part. „Mahler nechává koncertního mistra naladit každou strunu o stupeň výš a dává hudebníkovi pokyn, aby hrál jako na skřipky. Po tónovém zmatku, který způsobí vstup sólového lesního rohu, hudba získává makabrózní náladu a sólový houslista hraje křečovitě chromatickou linku,“ upřesnil Kratochvíl. Alma Mahlerová napsala, že Gustav komponoval tuto část pod vlivem autoportrétu Arnolda Böcklina, na němž Smrt skřípe malíři do ucha, zatímco ten sedí jako uhranutý. Tyto pasáže jsou prokládány zasněnými, místy až hypnotickými triovými úseky. Theodor Adorno o této větě napsal: Scherzo Čtvrté symfonie, stejně jako dvě předchozí, stylizuje robustní alegorii světského shonu do tance smrti. Pronikavé housle (…) zlověstně začínají bizarně neznámým zvukem, který dráždí dvojnásob, neboť ucho si jeho podivnost nedokáže vysvětlit (…) Od obrazů nízkosti hudba postupuje do neskutečna, fantasmagorického shonu dvojznačně zavěšeného mezi vábením a slzami. Třetí větu otevírá rozsáhlá meditace. Zatímco druhá věta byla postavena na zvratech a otřesech, úvod třetí je plynulou a postupnou produkcí.

Mahler komponoval závěrečnou, čtvrtou, větu jako první a díky tomu mohl první tři věty vystavět tak, aby velmi účinně připravily finále. Přestože je finále nejkratší a poslední ze čtyř vět, působí jako srdce symfonie. „Obraz nebe předkládaný v písni je zdánlivě radostný. Tančí se, skáče, zpívá, ale především se všelijak pojídá ve všech možných variantách,“ podotkl Kratochvíl. Symfonie končí v naprostém klidu, se zvonivými repeticemi v nejnižším rejstříku harfy.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.