22. října 2014 proběhlo v Saské Kamenici slavnostní předání Umělecké ceny německo-českého porozumění. Čestnou cenu převzala jako projev uznání dlouholetých zásluh o porozumění mezi Čechy a Němci také divadelní historička Jitka Ludvová z Institutu umění – Divadelního ústavu.
Uměleckou cenu německo-českého porozumění letos obdržel spisovatel Pavel Kohout a bývalý velvyslanec Hermann Huber. Slavnostní předání se uskutečnilo 22. října na radnici města Chemnitz. Čestnou cenou byla vyznamenána Jitka Ludvová za Českou republiku a Dirk du Pin za Německo. Tato prestižní cena, jejíž laureáty vybírají společně české a německé organizace, byla poprvé udělena v roce 1994 a letos byla předána po osmnácté. Jejími nositeli se v minulosti stali mj. historik Ferdinand Seibt, velvyslanec František Černý, spolkový prezident Richard von Weizsäcker, spisovatel Ludvík Kundera, bývalý předseda představenstva Škoda Auto Vratislav Kulhánek, spisovatel Reiner Kunze, politik Petr Pithart, biskup František Radkovský, publicista Jürgen Serke, politička Antje Vollmer, nebo Richard von Weizsäcker a Detlef Wittig (Volkswagen).
Jitka Ludvová přispěla k německo-českému porozumění svou dlouholetou intenzivní badatelskou prací, která vyústila mimo jiné do obsáhlé monografie o německém divadle v Praze v letech 1845 – 1945 s názvem Až k hořkému konci. Tato kniha, stejně jako řada dalších publikací Kabinetu pro studium českého divadla IDU, v němž Jitka Ludvová pracuje, se setkala s pozitivním ohlasem ze strany kritiků a recenzentů. Steffen Höhne zdůraznil v recenzní rubrice německého časopisu Bohemia (vyd. Collegium Carolinum v Mnichově) roli Institutu umění – Divadelního ústavu, který je v oblasti výzkumu divadelní historie velice aktivní: „Institut umění – Divadelní ústav těmito publikacemi již dávno dosáhl úrovně evropské teatrologie a nabídl vynikajícím způsobem zpracované materiály, bez nichž se neobejde nikdo, kdo by se chtěl zabývat dějinami divadla v českých zemích.“
PhDr. Jitka Ludvová, CSc., (1943) je zaměstnankyní a výzkumnou pracovnicí Kabinetu pro studium českého divadla (Institut umění – Divadelní ústav) od roku 1999 (jejím předchozím pracovištěm byl Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky). Pracovní pozice v Kabinetu umožnila Jitce Ludvové pokračovat v badatelském zaměření na hudební divadlo 19. s 20. století. Zároveň mohla ve spolupráci s teatrologickým týmem Kabinetu a dalšími odbornými a dokumentačními odděleními Divadelního ústavu rozvinout a důrazně prohloubit bádání o jazykově německém divadle v českých zemích. Už v roce 2000 uspořádal Kabinet konferenci na téma Jazykově německé divadlo v Praze – setkávání jazyků a kultur, jež se stala prvním velkým mezinárodním setkáním divadelních historiků, kteří svůj badatelský zájem soustředili na středoevropský divadelní prostor, a vydání konferenční publikace silně motivovalo mezinárodní výzkumný tým, který v současné době participuje na projektech Kabinetu. Díky Ludvové byla navázána spolupráce s Rakouskou akademií věd při tvorbě hesel pro Österreichisches biographisches Lexikon a biografických hesel pro Českou divadelní encyklopedii (začátek projektu 1998). Do tohoto projektu se Ludvová zapojila jako redaktorka lexikonu Hudební divadlo v českých zemích – Osobnosti 19. století (Divadelní ústav – Academia 2006). V současné době je garantem lexikografického projektu Německá činohra v českých zemích v 19. století (zahájení 2012), který prostřednictvím biografických hesel ze sféry německé činohry postupně dotváří celkový obraz tvůrčího divadelního potenciálu českých zemí.
Monografické zpracování tématu pražského německého divadelnictví v monografii Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1885 – 1945 (Institut umění – Divadelní ústav 2012) se stalo vyvrcholením práce Ludvové na poli historického výzkumu divadla. Toto souhrnné pojednání, založené zásadně na vlastním intenzivním a mnohaletém základním pramenném výzkumu, zaplnilo ukázkově jedno „bílé místo“ kulturní historie. Ludvová zkoumá divadlo v záběru zahrnujícím společenské, politické, národnostní, ekonomické, sociologické, kulturněhistorické i individuálně osobní podmínky existence, fungování a dosahu německého divadla, čímž její argumenty a závěry dosahují velké přesvědčivosti, jsou nové a průlomové. Autorčin přístup zároveň imponuje snahou o maximální objektivnost pohledu a střízlivost v hodnocení. Divadlo se tak zcela přirozeně objevuje v průsečíku všech významných historických událostí dějin daného období jako jejich zrcadlo a spolutvůrce. Toto vystižení funkce divadla jako citlivého indikátoru nejrůznějších tendencí a konfliktů nejen v českých zemích, ale v celoevropském kontextu je vedle všech konkrétních a podrobných zjištění k dějinám vlastního divadelního provozu nejcennějším přínosem. Přesahuje vlastní teatrologický obor a poskytuje cenné poznatky a podstatné doplňky dalším vědám, zejména obecné historii a konkrétně jejímu tématu vztahu Čechů a Němců v českých zemích od druhé poloviny 19. století až k druhé světové válce.
