Jana Boušková – jediná česká laureátka nejprestižnějších harfových soutěží světa, sóloharfistka České filharmonie, sólistka předních světových pódií – vystoupí společně s neméně úspěšným hornistou Radkem Baborákem na koncertu v Poděbradech.
Umělci se představí v rámci 21. řady abonentních koncertů v Poděbradech, a to v úterý 5. května od 19.30 hod. v kostele Povýšení sv. Kříže. Na programu zazní díla pro hornu a harfu z dílen skladatelů Dauprata, Koechlina, Andrése, Debussyho či Koetsiera. A nebude chybět ani emblémové dílo českého harfového repertoáru Vltava Bedřicha Smetany v úpravě Hanuše Trnečka.
Jana Boušková o harfě:
Harfa je velmi zajímavým nástrojem, nástrojem královským, andělským, s převážně velmi subtilním
a něžným zvukem. Hra na ní však patří vůbec k nejtěžším. Čím je to dáno a co považujete Vy na hře na harfu za nejobtížnější?
Přesto, že mnozí na harfu nahlížejí, jako na nástroj, který rozeznívá struny hlavně v glissandech,
či v úvodních akordech Vyšehradu, je to přitom nástroj, který dokáže dosáhnout i zvukový pocit celého orchestru. Vůbec není nutné, aby se na harfu hrálo pouze subtilně, andělsky. Sílu zvuku a dynamiku, vytváří interpret na harfě, svými prsty sám a pak záleží, zda má vycvičenou sílu v rukou, aby dynamiku dokázal odstupňovat nebo ne. Na harfě je složitá koordinace rukou a nohou, jelikož používáme chodidla k sešlápnutí sedmi pedálu, které slouží k přelaďování do různých tónin. Také, oproti klavíru,
s kterým se harfa nejvíce připodobňuje, díky stejnému notovému zápisu, máme ztíženou techniku.
Na harfě nepoužíváme k hraní všech deset prstů, ale pouze osm. Malíčky, vzhledem ke své velikosti,
se ve hře neuplatňují. Avšak dobří harfisté si s tímto nedělají starosti a nakonec, i jak já tvrdím, nic není nemožné.
Harfa je nástroj, na který jen zřídka hrají muži. Předurčuje to subtilita její strunné části, zvuku nebo něco jiného?
Právě tento náhled bych publiku ráda vyvrátila. I když v České republice opravdu bohužel muže
na harfu shlédneme jen zřídka (výjimkou je harfista Severočeské filharmonie v Teplicích, Lukáš Dobrodinský), ve světě to již taková úplná vzácnost v mladé generaci není. Pokud je ale muž harfista ještě dobrým interpretem, má ve své kariéře určitě víc otevřené dveře, než žena, která má stejné nebo
i lepší interpretační kvality. Muž je asi stále přeci jen pro společnost zajímavější, právě ke své výjimečnosti ve spojení s harfou.
Váš repertoár je velmi pestrý a obsáhlý. Lze říci, že je Vám některá epocha bližší?
Prošla jsem si v životě obdobím, kdy jsem měla ráda hudbu romantickou, pak impresionistickou, soudobou a teď doslova zbožňuji baroko. Každé hudební období mě posunulo jinam, a proto nemohu říct, ani se to nedá, které mám nejraději nebo které mě oslovilo nejvíce. Domnívám se, že je to vždy umocněno hlavně tím, co člověk sám v té době prožívá. Všechny epochy mají něco osobitého a jiného.
V impresi jsou nádherné barvy, které autoři dokázali vepsat do notových osnov a ta muzikalita, kterou může interpret v ní nechat rozvinout, je inspirující. V romantismu mě oslovovala neskutečná virtuozita, díky které skladatelé uměli představit nástroj ve všech podobách technických možností, jako nikdo jiný a v baroku mě oslovuje teď ta obrovská duchovní hloubka, která je obsažena doslova v každé notě, kterou člověk zahraje. Nejraději se snažím kombinovat program ze skladeb různých období, abych harfu představila v co nejširším hudebním rozměru.
