Druhého října odešel po dlouhé nemoci ve svých 84 letech gruzínský skladatel Giya Kancheli. Mezinárodně uznávaný skladatel emigroval na začátku 90. let z rodného Tbilisi do Berlína a poté se usadil v belgických Antverpách. Patřil k okruhu duchovně orientované postmoderní tvorby postsovětských autorů jako například Alfred Schnittke nebo Sofia Gubajdulina.
Kromě symfonické tvorby si velké uznání získal díky své hudbě k filmům (napsal hudbu k více než 30 sovětským snímkům). Velkými průkopníky a zapálenými interprety jeho díla byli například Dennis Russell Davies, Gidon Kremer, Kim Kashkashian nebo také Mstislav Rostropovič. Je autorem sedmi symfonií, které vznikaly v rozmezí dvaceti let. Jeho hudba se stále nahrává, vydává ji prestižní mnichovský laberl ECM.
„Kancheliho generace skladatelů bývalého Sovětského Svazu (Sofie Gubajdulina nebo Arvo Pärt) hovořila v době komunismu symbolickým hudebním jazykem. Interval, určitý zvuk nebo rytmus byl symbolem, na který posluchač reagoval a který identifikoval. Hudba byla mostem ke sdělení myšlenky nebo filozofického konceptu spíše než sama sebou. Právě tato skutečnost dělá jejich hudbu tak silnou a odlišnou,“ píše v jedné z recenzí na Kancheliho skladby Lenka Nota. „Velmi pomalé tempo, klidný rytmus, kontrastní dynamika a meditativní nálada. Typické je použití extrémních výrazových, nástrojových rejstříků, dynamiky a klastrů současně s jednoduchou tonalitou a také odkazy na zdánlivě banální hudební témata vmícháná v navýsost soudobý hudební jazyk. Omezením prostředků dosahuje Kancheli neobvyklé výrazové a duchovní síly svých děl. Oč úspornější je skladatelův hudební jazyk, o to silnější je jeho vnitřní síla a pravdivost.“
V jednom ze svých posledních rozhovorů (pro OK! Magazine Georgia) řekl, že ačkoli svůj život prožil šťastně, psal většinou pochmurnou hudbu. „Píšu tragickou hudbu, protože, navzdory mému spokojenému životu, všechno, co se kolem mě děje – v mé rodné zemi, v celém světě – mi nikdy nedalo právo psát jinak.“
