Filharmonie Brno pořádá koncert k 85. narozeninám Philipa Glasse. Šéfdirigent Davies a Maki Namekawa zahrají skladby, které Glass napsal pro ně

Jeden z největších skladatelů současnosti Philip Glass slaví poslední lednový den 85 let. K oslavám se připojuje i Filharmonie Brno. Šéfdirigent Dennis Russell Davies a jeho žena Maki Namekawa patří totiž dlouhá léta ke Glassovým nejbližším přátelům a pojí je intenzivní umělecká spolupráce. Na předvečer Glassových narozenin, v neděli 30. ledna, proto připravili klavírní recitál se třemi díly, které autor napsal přímo pro ně. Kromě toho také pokřtí CD s Glassovou Symfonií č. 12 „Lodger“, kterou brněnští filharmonikové nahráli jako první orchestr na světě. „Je nám ctí, že díky šéfdirigentově vztahu ke Glassovi se můžeme k oslavám takto připojit, zvláště pyšní jsme na premiérovou nahrávku,“ uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová.

Philip Glass patřil v 60. letech se Stevem Reichem, Terrym Rileyem a La Monte Youngem k první vlně radikálních minimalistů, jejichž skladby se odvracely od klasických hudebních forem i od tonální harmonie. Důraz na rytmus a trans v nekonečných řadách rychle ubíhajících not minimalismus v jistém smyslu přiblížil k populární hudběa zároveň otevřel oblast tzv. vážné hudby širokému, i nepoučenému publiku. „Oním čistým, radikálním minimalistou Glass už několik dekád není. Má za sebou několik tradičně uchopených oper, symfonií a nevyhýbá se ani sonátám nebo etudám, jak ukazuje program našeho koncertu. Jeho díla se sice nadále opírají o repetitivní techniky vlastní minimalismu, ty jsou však adaptovány na tradiční vážnohudební kánon,“ uvedl dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš. 

Na úvod večera zazní Šest etud, které Glass napsal v roce 1994 a věnoval je Daviesovi k jeho padesátinám. Posluchače ale nečekají instruktivní skladbičky, jakými etudy bývají, nýbrž koncertní kusy pojaté jako studie ke Glassově dílu, jako interpretační sonda do jeho zvukového a tvůrčího stylu.

V české premiéře následuje Glassova Klavírní sonáta, kterou v roce 2019 napsal přímo pro Maki Namekawu. „Chtěl jsem složit půlhodinovou skladbu a poskytnout tak Maki zásadní dílo pro její repertoár, dílo, které by jí bylo ušito na míru, se kterým by se posunula dál a ve kterém by mohla využít svůj talent a energii. Způsob její hry znám velice dobře, zvlášť co se týče hry mých skladeb. Mou hudbu už nějakou dobu hraje, takže jsem snadno dokázal pochopit, jak sem promítnout její reálnou klavíristickou zkušenost,“ uvedl už dříve Glass.

Na druhou půli večera jsou připraveny Čtyři věty pro dva klavíry, které v roce 2008 premiéroval Davies s Namekawou. Řazení a charakter jednotlivých vět znovu připomíná sonátový cyklus, tentokrát s vloženou kvazi taneční (třetí) větou. Všechny čtyři části jsou vystavěny z krátkých motivů, do nichž jsou postupně přidávány nové tóny, čímž se harmonická struktura skladby postupně proměňuje.

Přes svou popularitu má Glass i řadu kritiků, kteří mu vyčítají, že se ve své pozdní tvorbě příliš vzdálil původním ideálům minimalismu, někteří jej dokonce obviňují z podbízivosti. „Když se Philipova hudba stala dostupnější širší veřejnosti, představovala silný kontrast vůči veškeré ostatní hudbě. Byla jiná, nečekaná, lidem se líbila, měli z ní silný zážitek a takovou si ji budou pamatovat. Philip se pak vydal jinou, komplexnější cestou. Myslím, že není dost dobře možné trvat na tom, aby komponoval pořád stejně,“ uvedl Davies. Vnímá, že ne všem se Glassova pozdní hudba líbí. „Sám Philip se tím sotva nějak zaobírá. A za sebe mohu dát jen vlastní doporučení: myslím, že bychom se neměli trápit tím, jak definovat, kým by Philip Glass měl dnes být, ale spíš bychom se měli důsledněji zajímat o to, kým se stal,“ doplnil Davies.

Sdílet článek: