Pátou dokončenou operu Bedřicha Smetany Dvě vdovy uvede v nové inscenaci soubor Národního divadla moravskoslezského jako svou poslední premiéru této sezóny 9. června. V končící sezóně mohli už diváci vidět novou Hubičku a v té příští nastuduje operní soubor Prodanou nevěstu a Dalibora. V roce 2024 – Roce české hudby a roce Smetanových výročí – uvede NDM ve dvou cyklech všechny opery skladatele. Majestátní Libuše zazní v koncertním provedení s Janáčkovou filharmonií Ostrava.
„Dvě vdovy jsou pro Bedřicha Smetanu netypické a představují v jeho tvorbě zlom. Vytvořil zde pro českou i tehdejší světovou operní literaturu jedinečný svět konverzační salónní komedie. Ve Smetanově intepretaci dostává dílo i hluboký psychologický, etický a společenský rozměr. Libreto zpracoval Emanuel Züngel podle svého překladu stejnojmenné francouzské jednoaktovky Féliciena Mallefille. Děj libretista přenesl do českého prostředí a počeštil jména hlavních postav. Zůstala však francouzská salónní lehkost, elegance a vtip. Světovou premiéru mělo dílo 27. března 1874 v Prozatímním divadle v Praze a bylo poslední operou, kterou její autor měl možnost slyšet. Na podzim toho roku zcela ohluchl. Přesto na ní skladatel dále pracoval a její definitivní verze, ve které je uváděna nejčastěji, zazněla poprvé v roce 1878,“ připomněl ředitel NDM Jiří Nekvasil.
Jeho slova rozvedl režisér a scénograf inscenace – slovinský tvůrce Rocc. „Dvě vdovy jsou operní komedie, ale názvem trošku klamou. Pojednávají o velmi hlubokých otázkách: lásce (tak jako asi každá opera), ale také o vztahu ke smrti. Setkáváme se tu se dvěma protichůdnými principy. Vdova Anežka reprezentuje princip memento mori – vzpomíná na manžela a nechce se v životě posunout dál. Princip opačný představuje Karolina, která chce na minulost zapomenout, chce se radovat a žít ve stylu carpe diem – užít si dne a dostat od života maximum. A když se do toho zamíchá ještě mladík Ladislav, vznikne zvláštní trojúhelník. A o tom my vlastně chceme hrát, protože to je něco, co je blízké i dnešnímu divákovi,“ řekl. „To dílo má i hudebně dvě odlišné řeči či estetiky, chcete-li. První dějství se dosti blíží operetnímu, vaudevillovému stylu. Pak následuje velký skok – ze salonního ovzduší se dostaneme do hlubokého psychologického příběhu a Smetana se tu nechává inspirovat třeba Wagnerovým pojetím příběhu o Tristanovi a Isoldě. Hrajeme nejprve klasickou dobovku a postupně ve druhém dějství jsme blíž člověku dnešnímu – a tomu jsem přizpůsobil i scénografii opery,“ pokračoval Rocc. „Divadlo je živé umění, hrajeme je teď, tady a pro současného diváka a musíme hledat to, co rezonuje s dnešní dobou. Ale na své si přijde i divák, který má rád klasické opery a jejich provedení. Smetanovi je totiž velmi blízký svět měšťanský (kde se opera odehrává). Venkov té doby Smetana studoval, pozoroval, ale z měšťanského prostředí pocházel a dobře je znal,“ uzavřel režisér.
