Belgičané, nebo ještĕ přesnĕji Vlámové, stáli u kolébky autentické interpretace barokní hudby. Jména jako Kuijken, Herreweghe, Jacobs nebo Van Immerseel každý příznivec baroka dobře zná a vyslovuje je s úctou. V období hudby renesanční a ještĕ starší dominovali bezkonkurenčnĕ zase skladatelé z dnešní Belgie, jižního Holandska a severní Francie, avšak interpretační podíl belgických souborů je menší. Přesto patří dva vlámské soubory v tomto oboru ke svĕtové špičce. Vedle Huelgas Ensemble Paula Van Nevela je to Capilla Flamenca. Právĕ Capilla Flamenca vystoupí na konci kvĕtna v Ostravĕ v rámci festivalu Janáčkův máj 2013. Před tím jsem si povídal s Dirkem Snellingsem, členem a uměleckým vedoucím tohoto výjimečného ansámblu.
Pĕvec, muzikolog a pedagog Dirk Snellings (1959) pochází z hudební rodiny. Se starou hudbou se seznamoval v holandském Maastrichtu hrou na violu da gamba. Na Katolické univerzitĕ v Lovani vystudoval hudební vĕdu a zkušenosti o staré hudbĕ prohluboval ve vokálním souboru Currende Erika Van Nevela. Výborná belgická altistka Lucienne Van Deyck mu otevřela vokální svĕt soudobé hudby. Dirk Snellings tĕžil z jistého napĕtí mezi starou a novou hudbou a hledáním specifického použití hlasu v tom kterém hudebním stylu. Se souborem Fo(u)r Voices si prohloubil znalosti o období romantismu a moderny. Důležité také bylo a je stále přátelství s muzikologem z lovaňské univerzity Eugeenem Schreursem, zejména při vyhledávání málo známých skladatelů renesance a výsledky jsou nĕkdy překvapivé. Dirk Snellings je spoluzakladatelem souboru Capilla Flamenca a docentem zpĕvu a historie staré hudby v Lemmensinstitutu v Lovani (obdoba konzervatoře církevní hudby).
Vznik souboru Capilla Flamenca se nedá přesnĕ určit. Zhruba před 30 lety se sešla skupinka studentů v Lovani, aby si pro svoje potĕšení zazpívali madrigaly. Tehdy nemĕli vůbec v úmyslu založit profesionální soubor, jenže jejich záliba přerostla v zamĕstnání. Na začátku se scházeli nepravidelnĕ a nemĕli žádného vedoucího, tím se stal Dirk Snellings mnohem pozdĕji, i když byl od začátku členem souboru. Jméno si vypůjčili od slavné dvorní kapely, kterou založil Karel V. Ta se v roce 1637 sloučila se španĕlskou vĕtví a to už mĕla za sebou 122 roků existence. Jejími kapelníky byly významné osobnosti jako Nicolas Gombert, Pierre de Manchicourt, Philippe Rogier a Matteo Romero. Když se císař Karel V. v roce 1517 vrátil z Nizozemí do Španělska, odvezl si sebou soubor, sestavený z předních vlámských hudebníků. I dnešní Capilla Flamenca rekrutuje své členy zejména z předních vlámských hudebníků a to možná přispívá k jedinečnému témbru souboru a jeho autentičnosti při interpretaci hudby 15. až 17. století. Základ skupiny tvoří čtyři mužské hlasy, které se podle druhu skladeb doplňují dalšími sólisty, dechovými nástroji (alta capella), strunými nástroji (bassa capella) a varhanami. Capilla Flamenca sjezdila celý svĕt, od Kanady po Nový Zéland (jen od začátku sezony koncerty ve Francii, Holandsku, Polsku, Dánsku a Mexiku) a realizovala řadu kompaktních desek, z nichž četné získaly diskografické ceny (Prix Choc – Le Monde de la Musique, Diapason d’Or, Répertoire 10, Caeciliaprijs). Velmi úspěšná je zatím poslední nahrávka Willaertových nešporů, na začátku roku získala v Bruselu cenu Caecilie pro nejlepší kompakt vydaný v roce 2012 v Belgii a ve Francii Diapason d’Or.
„Akcent v našem repertoáru leží ve franko-vlámské hudbĕ“, říká Dirk, „asi to bude vysokou kvalitou hudby z tohoto období a možná také blízkostí jazyků. V první řadĕ náš mateřský jazyk holandština (holandština a vlámština je totéž, jen je malý rozdíl ve výslovnosti) a rovnĕž tehdy univerzální latina. Mĕsto Lovaň, kde žijeme, je skoro na hranici dvou jazyků, holandštiny a francouzštiny, kde se dvĕ kultury vlastnĕ překrývají. Francouzština byla dvorní řečí a rozšířená témĕř po celé Evropĕ, ale nevĕřil bys, kolik nádherných písní v holandštinĕ pochází ze 14. a 15. století.“ A tím se dostáváme k pramenům staré hudby. Dirk Snellings považuje rukopisy a jejich čtení nebo přehrání za důležitou vĕc, avšak pro nĕho je podstatné převést tyto partitury do živého zvuku. „Mĕl jsem tu výhodu, že jsem se jako basbaryton zevrubnĕ seznámil nejen s vokální, ale jako gambista i s instrumentální hudbou. Prolínání vokální a instrumentální hudby bylo i tehdy důležité. Ano, v 16. století skupiny jako Capilla Flamenca interpretovaly hudbu a capella když šlo o církevní repertoár, jenže tato hudba byla jen částí celkového hudebního dĕní. Vždyť i typičtí interpreti církevní hudby, ‚kostelní pĕvci‘, jestli je tak mohu nazvat, byli pravidelnĕ zváni k večerním setkáním, kde byli ve svĕtském repertoáru doprovázeni různými nástroji, v první řadĕ loutnou.“
Vhodná volba repertoáru je esenciální součástí úspĕchu a často i existence souboru. Capilla Flamenca a Dirk Snellings používají různé prameny jak vĕtšinou zapomenutou hudbu číst a poslouchat. V každém případĕ je to o mnoho jednodušší než třeba před padesáti lety. Tehdy teprve začínaly mikrofilmy a vše se muselo ručnĕ opisovat. „Dnes je to jiné, v první řadĕ jsou tu kompaktní desky. Tam je ale jedno velké nebezpečí: když nahrávku poslouchám, tak jsem již ovlivnĕn interpretací souboru a vlastnĕ se vzdaluji originálu. Proto se domnívám, že lepším zdrojem jsou faksimile nebo partitury. Nĕkdy musím odcifrovat rukopisy sám, jindy spolupracuji s muzikology z univerzity. Problém ale zůstává, často se ptám, jak vlastnĕ ta či ona skladba tehdy znĕla? Musíme se smířit s tím, že jasnou odpovĕď se nikdy nedozvíme.“ V repertoáru souboru převažují skladatelé 15. a 16.století z franko-vlámské školy a tam je výbĕr velmi široký, vždyť to také bylo zlaté období hudby z Nizozemí, dnes zemĕ Beneluxu a severní Francie. Tak jako pozdĕji v českých zemích (Stamicové, Mysliveček, Zelenka, Rejcha) jich bylo tolik, že se na malém území nemohli uživit a hledali obživu za hranicemi, vĕtšinou ve dvorních kapelách. V Itálii jim říkali „I Fiamminghi“ (Vlámové) a patřili k nim taková jména jako Ciconia, Willaert, de Rore, Dufay, de Wert, Lassus, Desprez a mnoho dalších. Ve Francii se uplatnili Arcadelt, Ockeghem a Agricola. Ve Španĕlsku byla velká skupina pod vedením Philippa Rogiera. A nezapomeňme na dobu Rudolfa II. v Praze, na jeho dvoře působili Regnart, Luython a zejména Philippus de Monte, jenž je na vlastní přání pochován v kostele sv. Jakuba.
Dirk Snellings chce zůstat svůj, ale má také svoje vzory, lépe řečeno spříznĕné duše. Jednou z nich je Pedro Memelsdorf, původem z Argentiny, ale působící v Evropĕ. Memelsdorf založil známý soubor Mala Punica, který často používá historické improvizační techniky a to je také parketa Dirka a jeho souboru. Rovnĕž francouzský muzikolog Marcel Perès a jeho Organum jsou v hledáčku Dirka, zejména pro volbu repertoáru a jeho originální interpretaci. „V Evropĕ se rodí stále více souborů založených mladými hudebníky. Jejich repertoár, který byl dříve trochu jednobarevný, je působivý a ukazuje nové možnosti interpretace staré hudby.“
Capilla Flamenca nepřijede do České republiky poprvé, již dříve soubor vystoupil v Brnĕ. Program ostravského koncertu bude vystavĕn na nejznámĕjší mši rodáka z vlámského Gentu Alexandra Agricoly. Ten se narodil kolem roku 1456 svobodné matce a ještĕ k tomu úspĕšné obchodnici. Původnĕ se jmenoval Ackermann, ale jméno si polatinštil na Agricola. Ve Francii hrál pod vedením Johannese Ockeghema a v roce 1500 vstoupil do služeb burgundských vévodů. To se mu stalo osudné, o šest let pozdĕji při cestĕ do španĕlského Valladolidu zemřel na epidemii moru. Jistý Agricolův hudební současník o jeho díle příhodnĕ řekl: „Jeho hudba je podivná a příliš bláznivá.“ Moc se nemýlil, Agricola je skutečnĕ velmi osobitý a ačkoliv tvořil zejména v druhé polovinĕ 15. století, dalo by se říci, že se jeho hudba blíží ranému baroku. Nejznámĕjší z jeho osmi mší je ta poslední, která dostala název ve staroholandštinĕ In myne Zyn podle tehdy populární vlámské melodie. Název písnĕ se dá velmi tĕžko přeložit, nejlépe asi Dívka podle mého gusta. Na této mši je vystavĕn program koncertu, doplnĕný improvizacemi na Agricolovy skladby. Capilla Flamenca nahrála mši v roce 2010 na kompaktní desku (Ricercar RIC 306). Bohužel se ze mše nezachoval úvodní díl Kyrie, přesto trvají ostatní čtyri díly mše 40 minut. Na instrumentálním doprovodu přidaných skladeb jako například různé úpravy melodie In myne Zyn – mše je samozřejmĕ přednesena a capella – se podíleli tři hráči na violu da gamba. V Ostravĕ budou nahrazeni akordeonistou, což jistĕ zvýší efekt již tak podivné hudby skladatele z generace Josquina Despreze. Dirk Snellings očekává od zmĕny doprovodu vĕtší atraktivitu a rozšíření zvukových možností: „Já vím, vypadá to dost divnĕ, ale uvĕdomme si, že, akordeon je polyfonní nástroj, který může najednou hrát více hlasů než jeden a ve své artikulaci a dynamických možnostech se více blíží pĕvci než třeba varhany. Myslím, že to bude šarmantní změna, když necháme zvukový vjem akordeonu kontrastovat s lidským hlasem.“ To bude jistĕ zajímavé, například volná kompozice Můj otec je rolník (agricola je v latinĕ přece rolník) bez vypůjčené melodie se mĕní v pozdĕjší fantazii s volnou formou, imitačními motivy mezihry a sporadickými metrickými zmĕnami. „Tyto polyfonní improvizace uplatňujeme v poslední dobĕ v našich vystoupeních stále více a posluchači je pozitivnĕ oceňují“, dodává Dirk Snellings.
Protože In myne Zyn tvoří páteř koncertu v Ostravĕ, závĕrem český překlad středovĕké poetické písnĕ. Agricola byl nejen originálním skladatelem, ale mĕl rovnĕž smysl pro dobrý text:
Zvolil jsem si mladou dívku podle mého gusta.
Nikdy se v celém svĕtĕ tak krásná dívka nenarodila.
Pro ní chci dát mé tĕlo a moje jmĕní, jen když dostanu nadĕji.
Pak bych byl šťastný, ale teď mám jen žal.
Jí milovat, říká mi moje srdce, myslím že z toho umřu.
Byl bych mnohen ménĕ nešťastný, kdyby mĕ dala trochu útĕchy.
Zlí jazykové mĕ chtĕjí zranit, přesto jsem vzal rozum do hrsti.
Kdyby si mĕ chtĕla vzít do svého srdíčka, tak bych byl šťastný,
kdežto teď mi zbyl jen žal…
