čtvrtek, 28. duben 2016

Wallis Giunta jako famózní Popelka v Lipsku

Napsal(a) 

La Cenerentola, Foto Kirsten Nijhof La Cenerentolafoto: Kirsten Nijhof
Pokud lze milovníkovi opery z České republiky doporučit výlety za operou do nedalekých Drážďan, lze ve stejném smyslu hovořit i o operním domě v Lipsku. V programu tamní scény se rok co rok objevují tituly, které nabízejí skvělá představení se světově uznávanými režiséry a pěvci. Gewandhausorchester je zárukou výtečné zvukové kvality, a pokud je v rukou tak velké umělecké individuality, jakou je prof. Ulf Schirmer, na jakékoliv váhání již není místo.

Rossiniho Popelka vždy byla a bude osvěžujícím repertoárovým kusem, který divákovi v případě kvalitního uchopení díla přinese nejen zábavu ale i umělecky hodnotný zážitek. Britský dirigent Anthony Bramall k „lehké“ partituře nové inscenace přistoupil zodpovědně a celému dílu vymezil pevné základy, mezi kterými probleskovaly a jiskřily momenty nespoutané bezprostřední muzikality. Hrálo se neobyčejně svěžím a elegantním způsobem, zejména dechy jako by soutěžily, kdo v tento večer zahraje krásnější tón!

Triumf však přišel z Kanady. Wallis Giunta, narozená roku 1985 v Otavě, je od sezóny 2015/16 členkou souboru Lipské opery a debut v hlavní roli slavného italského díla je pro ni debutem mimořádně povedeným a úspěšným. Vystoupila pohádková postava Angeliny z příběhu a stala se z ní pěvkyně? Téměř by se to dalo tvrdit. Vizáží se pro roli Angeliny mezzosopranistka neobyčejným způsobem hodí, nadání má i herecké a tím dodává roli prosté utlačované dívky ještě větší pocit reálnosti. Vše je podpořeno nejdůležitějším elementem. Hlas je znělý a pružný, skvěle školený a přepychově sytý. V obrovském prostoru Lipské opery se nese, jakoby měl křídla. Mladé pěvkyni lze přát mnoho štěstí v dalším uměleckém životě.

La Cenerentola, Foto Kirsten Nijhof La Cenerentolafoto: Kirsten Nijhof

Velmi dobře role sester zazpívali americká sopranistka Jennifer Porto (Clorinda) a německá mezzosopranistka Sandra Janke (Tisbe). Zejména hlas druhé jmenované je velmi kvalitní a pěkně položený. Hlas italského tenora Mattea Macchioniho v roli Dona Ramira mne nezaujal vůbec. Nenabízí mnoho, co by mému sluchu lahodilo. Možná má jakousi „rossiniovskou jiskru“, k mému uchu však nepřeskočila a nepříliš zajímavá barva úzkého hlasu zážitek v podobě italského bel canta nepřinesla. Barytonista Jonathan Michie nebyl příliš výrazným Dandinim, o mnoho lépe nemohu hodnotit ani suchý, a zdá se i unavený hlas basisty Sejonga Changa v roli Alidora. Dojem z mužské části obsazení zachránil výtečný portugalský barytonista José Fardilha, který byl jako Don Magnifico vokálně přesvědčivý a suverénní. Nádherné výšky by mohl rozdávat, jeho hlas hýří barevnou pestrostí, která je záviděníhodná!

Australská režisérka Lindy Hume ve spolupráci se svým krajanem Danem Potrou, který je autorem kostýmů a scény, připravili pro návštěvníky divadla večer, který běží ve svěžím tempu a není skoupý na zajímavé nápady. Ty jsou promyšleným způsobem přišpendleny do klasicky přívětivé a zábavné inscenace, která přináší i vizuálně zajímavý pohádkově pohodový dojem.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.