Příhody lišky Bystroušky zařadilo letos v létě Jihočeské divadlo do programu před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově druhou sezonu. Scénografii zde určuje dispozice zahrady, hraje i příroda a počasí. První srpnový páteční večer bylo hodně teplo a atmosféra open air představení, které začíná až skutečně za soumraku, byla dokonalá.
Inscenace je dílem režisérského dua SKUTR – Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky – a spolupracujících výtvarníků Jakuba Kopeckého a Marka Cpina. Pokud se o Janáčkově Bystroušce hovoří jako o jásavém i teskném podobenství života, tak právě to se jim v daném prostředí podařilo stvořit. Hravě i s hloubkou. Vážně i zábavně. Na pomezí tradice a aktualizace. S využitím předností i s vědomím nevýhod plenéru, který potřebuje zjednodušení, přehlednost a jednoznačnost, aniž by se ale muselo rezignovat na snahu o opravdové umělecké působení.
Když se vzadu za starými stromy objeví kulisa obrovského svítícího úplňku, koresponduje to s danostmi hracího prostoru podmanivě. To je z pohledu diváka les se zvířaty. V jiném sektoru je naznačena myslivna a hospoda, v dalším liščí nora. V pozadí je kaplička. Velká rozloha trávníků umožňuje i vynucuje rozmáchlou koncepci. Ale inscenace obsahuje i detailnější prostředky. Charakteristiku. Motivy propojující taneční role se zpívanými. Ve scéně konce života Bystroušky i krásně vyhmátnutý patos – zastavení, emoce. A pak je tu němá přidaná postava zajíce. Prochází celým dějem, oživuje individuálním chováním sborové scény, stává se úlovkem i symbolem. Je zábavným prvkem. Naštěstí přiměřeně.
Krásně zpívající i hrající Bystrouškou byla tento večer Ivana Rusko, která působí v Opeře v Curychu. Její výkon určitě stejně tak může ozdobit každou inscenaci v kamenném divadle. Lišák je inscenátory tentokrát svěřen tenoristovi, nikoli mezzosopránu – a Jorge Garza se s rolí i s češtinou vypořádává pěkně. Alexandr Beň podává Revírníka rozšafně, je uvěřitelný a je nejen slyšet, ale je mu i dobře rozumět. Postavu pytláka Harašty, v pojetí autorů tohoto projektu realisticky modelovaného frajera, hraje a zpívá František Brantalík skvěle. V podání Františka Zahradníčka zaujme i excentricky koncipovaná figurka faráře.
Za hudebním nastudováním stojí dirigent Mario De Rose. Orchestr je na otáčivém hledišti v opeře nicméně tím, o co jde až na posledním místě. To je realita. Hraje uvnitř rokokového zámečku Bellarie, není tedy vidět, a zvuk je reprodukován. Výsledkem není hymnický symfonismus, který by se měl na některých místech této opery rozvinout do podoby vyvolávající nádherné mrazení, ale pouhý doprovod. Reprodukce navíc odhaluje v nevelkém tělese každou nepřesnost. Komplexní zážitek z tak ojedinělého open air divadla, jakým „točna“ je, si může divák přesto odnést – stejně ojedinělý. Za omračující hudební dokonalostí se sem prostě nejezdí.
Nechme teď stranou kontroverze, které mnohasettunová konstrukce umístěním v historické zahradě dlouhodobě vyvolává u památkářů. Při loňské letní premiéře českobudějovické divadlo zdůrazňovalo, že se tento konkrétní operní titul dostává před otáčivé hlediště v českokrumlovském zámeckém areálu vůbec poprvé. Vzhledem k tomu, že Janáček dosud má u nedůvěřivé části tuzemského publika punc přece jen dost moderního skladatele, vzhledem k tomu, že se na tomto místě hrají činohry a opery od konce 50. let, tedy už celé půlstoletí, a vzhledem k tomu, že otočné hlediště pro šest stovek diváků tu funguje v současné podobě už od první poloviny 90. let, jde v případě volby tohoto díla o průlomovou skutečnost. Bystrouška je ovšem z Janáčkových oper patrně jediná, která má šanci být tu uváděna a uspět.
