úterý, 8. srpen 2017

Janáček v zámecké zahradě

Napsal(a) 

 , foto otacivehlediste.cz foto: otacivehlediste.cz

Příhody lišky Bystroušky zařadilo letos v létě Jihočeské divadlo do programu před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově druhou sezonu. Scénografii zde určuje dispozice zahrady, hraje i příroda a počasí. První srpnový páteční večer bylo hodně teplo a atmosféra open air představení, které začíná až skutečně za soumraku, byla dokonalá.

Inscenace je dílem režisérského dua SKUTR - Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky - a spolupracujících výtvarníků Jakuba Kopeckého a Marka Cpina. Pokud se o Janáčkově Bystroušce hovoří jako o jásavém i teskném podobenství života, tak právě to se jim v daném prostředí podařilo stvořit. Hravě i s hloubkou. Vážně i zábavně. Na pomezí tradice a aktualizace. S využitím předností i s vědomím nevýhod plenéru, který potřebuje zjednodušení, přehlednost a jednoznačnost, aniž by se ale muselo rezignovat na snahu o opravdové umělecké působení.

Když se vzadu za starými stromy objeví kulisa obrovského svítícího úplňku, koresponduje to s danostmi hracího prostoru podmanivě. To je z pohledu diváka les se zvířaty. V jiném sektoru je naznačena myslivna a hospoda, v dalším liščí nora. V pozadí je kaplička. Velká rozloha trávníků umožňuje i vynucuje rozmáchlou koncepci. Ale inscenace obsahuje i detailnější prostředky. Charakteristiku. Motivy propojující taneční role se zpívanými. Ve scéně konce života Bystroušky i krásně vyhmátnutý patos - zastavení, emoce. A pak je tu němá přidaná postava zajíce. Prochází celým dějem, oživuje individuálním chováním sborové scény, stává se úlovkem i symbolem. Je zábavným prvkem. Naštěstí přiměřeně.

Krásně zpívající i hrající Bystrouškou byla tento večer Ivana Rusko, která působí v Opeře v Curychu. Její výkon určitě stejně tak může ozdobit každou inscenaci v kamenném divadle. Lišák je inscenátory tentokrát svěřen tenoristovi, nikoli mezzosopránu - a Jorge Garza se s rolí i s češtinou vypořádává pěkně. Alexandr Beň podává Revírníka rozšafně, je uvěřitelný a je nejen slyšet, ale je mu i dobře rozumět. Postavu pytláka Harašty, v pojetí autorů tohoto projektu realisticky modelovaného frajera, hraje a zpívá František Brantalík skvěle. V podání Františka Zahradníčka zaujme i excentricky koncipovaná figurka faráře.

Za hudebním nastudováním stojí dirigent Mario De Rose. Orchestr je na otáčivém hledišti v opeře nicméně tím, o co jde až na posledním místě. To je realita. Hraje uvnitř rokokového zámečku Bellarie, není tedy vidět, a zvuk je reprodukován. Výsledkem není hymnický symfonismus, který by se měl na některých místech této opery rozvinout do podoby vyvolávající nádherné mrazení, ale pouhý doprovod. Reprodukce navíc odhaluje v nevelkém tělese každou nepřesnost. Komplexní zážitek z tak ojedinělého open air divadla, jakým „točna“ je, si může divák přesto odnést – stejně ojedinělý. Za omračující hudební dokonalostí se sem prostě nejezdí.

Nechme teď stranou kontroverze, které mnohasettunová konstrukce umístěním v historické zahradě dlouhodobě vyvolává u památkářů. Při loňské letní premiéře českobudějovické divadlo zdůrazňovalo, že se tento konkrétní operní titul dostává před otáčivé hlediště v českokrumlovském zámeckém areálu vůbec poprvé. Vzhledem k tomu, že Janáček dosud má u nedůvěřivé části tuzemského publika punc přece jen dost moderního skladatele, vzhledem k tomu, že se na tomto místě hrají činohry a opery od konce 50. let, tedy už celé půlstoletí, a vzhledem k tomu, že otočné hlediště pro šest stovek diváků tu funguje v současné podobě už od první poloviny 90. let, jde v případě volby tohoto díla o průlomovou skutečnost. Bystrouška je ovšem z Janáčkových oper patrně jediná, která má šanci být tu uváděna a uspět.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.