neděle, 5. únor 2017

Jak na grand operu: La Gioconda v Národním divadle Brno

Napsal(a) 

 , foto Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek foto: Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

Režírovat klasickou „grand operu“, jako je Ponchielliho La Gioconda, nemusí být zdaleka tak jednoduché, jak bychom si mohli myslet. Na první pohled se vše zdá snadné – velká scéna sboru v karnevalových maskách, velkolepý balet v paláci, hořící loď, inkvizice a milostný mnohoúhelník – tolik divácky vděčných čísel! Právě v nich ale může být skryto úskalí grand opery a důvod, proč byl kdysi dominantní operní žánr postupně na světových scénách zredukován na pouhou hrstku titulů, mezi něž patří právě i La Gioconda. To, co přitahovalo operní publikum (proslule zejména to pařížské) v 19. století, nemusí totiž být zdaleka tak atraktivní pro diváky dnešní. Grand opera sází na spektakulární davové scény, zpracovává historické náměty a příběh postav musí být dramatický, možná až za každou cenu. Z dnešního pohledu ovšem mohou tyto její hlavní trumfy snadno vyznít do ztracena. Překombinovaný příběh plný nerealistických zvratů působí (o více než století vývoje literatury a kultury později) nechtěně naivně. Historická témata dříve relativně blízká, splývají v masu nezajímavých „operních“ příběhů o hrabatech a rytířích. A dávno pryč je doba, kdy operní představení bylo největší podívanou, která se divákům mohla nabídnout. Je pravdou, že i dnes je opera svého druhu velkolepá multimediální show, ovšem co do spektakulárního zpracování historických či fantastických témat nemůže konkurovat trikovému velkofilmu. Režisér a autor scény aktuální inscenace Giocondy v Národním divadle Brno, Tomáš Pilař, si proto musel zodpovědět nesnadnou otázku – jak naložit s grand operou postavenou na trumfech, které vývojem ztratily mnoho ze své někdejší působivosti. Přes všechny shora popsané problémy se inscenační tým tentokrát rozhodl s velkooperní látkou zbytečně neexperimentovat a premiéra Giocondy se stala dobrou ukázkou toho, jak vytěžit maximum z daného libreta se všemi jeho přednostmi i nevýhodami.

Děj opery je zasazen do pozdně renesančních Benátek, které již nejsou oním bezstarostným městem karnevalů a radovánek, jak bychom si mohli představovat. Nad městem se vznáší stín inkvizice a za všudypřítomnými karnevalovými maskami se skrývají špehové a udavači vhazující nenávistná obvinění do veřejných schránek. Před jednou z nich, pověstnou Lví hlavou, začíná první dějství. Benátský lid se shromáždil, aby sledoval regatu, ale pro padoucha, špeha Barnabu, je regata dobrou příležitostí pro špiclování a intriky. Rozpolcenost a dvojakost se táhne dál celým příběhem. Inkvizitor udivuje své hosty baletem zpodobňujícím nejnovější výkřik techniky – hodiny – bezprostředně poté, co donutí k sebevraždě svoji manželku. I ústřední milostná zápletka neustále kolísá mezi láskou a nenávistí, věrností a nevěrou. Proto v brněnské inscenaci nikdy nevidíme na jevišti Benátky v době jejich renesanční krásy, ale pouze torza či úlomky někdejšího velkolepého celku. Ústředním prvkem scény jsou monumentální kamenné bloky s ozdobnými sloupy převzatými přímo z průčelí „Zlatého domu“ z třetího dějství.  Bloky se na scéně pohybují a pomocí točny pootáčejí a vytvářejí tu benátskou ulici, jindy nábřeží nebo slavnostní síň. Benátskému orloji chybí ozdobný zvěrokruh, namísto něhož vidíme pouze odhalený hodinový stroj. Gondoly – symbol města – jsou přítomny jen symbolicky na hlavicích bidel gondoliérů a masky přecházejí od ozdobných zlatých na regatě až k morbidním lebkám a kamenným tvářím shlížejícím ze stěn okolních domů. Lidé nepřicházejí sledovat závody lodí v pestrých oděvech, ale kompletně v černém, baletním „tancem hodin“ probleskují náznaky násilí skrytého za leskem večírku a i velkolepé sborové scény hrající všemi barvami mají tísnivý nádech.

 , foto Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek foto: Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

Přes toto vyznění si však scény zachovávají svoji velkolepost, což dále podtrhuje práce s dýmem, promyšlené osvětlení (Daniel Tesař) a využití jevištních efektů jako je otevřený oheň, snášející se třpytky či náboženské symboly. Bohatě a patřičně velkooperně vyznívají v kontrastu k ponuré scéně kostýmy (Sylva Zimula Hanáková), které – podobně jako scéna – parafrázují historické předlohy, a odrážejí bohatství Benátek. Zároveň svým třpytem a nádherou vyplňují často prázdnou, kamenně chladnou, scénu. To vše ve výsledku vytváří působivou podívanou v duchu grand opery, avšak bez kašírovanosti a zbytečné popisnosti, s ponecháním dostatečného prostoru pro divákovu představivost.

Odkaz francouzské velké opery je ovšem vedle scénického pojetí patrný i z režijního vedení účinkujících. To je totiž v kontrastu s obecně převládajícím trendem iluzivního divadla, které se snaží vtahovat diváka do děje a vyvarovat se jakýchkoliv zcizujících prvků. Pilařova inscenace je naopak přiznaně operní. Naivní děj se nesnaží nijak komplikovat ani aktualizovat a sbor ani sólisté nejsou odváděni od svých rolí zbytečnými ani nelogickými „scénkami“ či hereckými akcemi. Úkolem sboru je působit pompézně a noblesně, sólisté mají dostatek prostoru pro své árie. Milým (možná nezamýšleným) odkazem na éru velké opery, kdy se jako reakce na potlesk publika i opakovaly či přidávaly árie nad rámec libreta, byla reakce tenoristy Sung Kyu Parka v roli Enza, který při potlesku po své parádní árii v úvodu druhého dějství reagoval úsměvem do publika i naznačenou jemnou úklonou. Tento zcizující moment, který by v iluzivním divadle rušil, s Pilařovým režijním pojetím skvěle ladil. Režisér rovněž akcentuje typovost hlavních postav a nesnaží se o jejich psychologizaci nebo hledání dimenzí, které postavy nemají. Divák tedy má příležitost vidět romantický, z dnešního pohledu poněkud schématický, příběh a ocenit jeho propojení s hudbou v takřka nezkreslené podobě.

 , foto Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek foto: Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

Po hudební a pěvecké stránce se první premiéra vydařila. Csilla Boross pojala titulní roli s potřebnou energií a živočišností, jak po herecké, tak pěvecké stránce. Úloha Giocondy je poměrně nevděčná – je prakticky neustále na scéně a jakožto postava rozervaná mezi protichůdnými motivacemi zřejmě nejvíce trpí z dnešního pohledu přehnanou sentimentálností libreta. Csilla Boross nicméně svým dramatickým přednesem dokázala upoutat až do konce. Divácky vděčnější je part vyhnaného vévody Enza, kterého na premiéře ztvárnil korejský tenorista Sung Kyu Park. Se silným a mladě znějícím hlasem zvládl bez problémů i náročná místa úlohy a díky svému vzhledu byl sympatickým hlavním mužským hrdinou. Obdobně lze hodnotit výkon Svatopluka Sema v roli intrikána Barnaby. S jeho postavou příběh začíná i končí a právě on je pravým ztělesněním úpadku Benátek. Sem na premiéře ukázal, že ačkoliv si jeho sametový baryton spojujeme spíše s charakterními rolemi, díky svému charizmatu a hereckému nadání je schopen přesvědčivě ztvárnit i skutečného zlosyna. Jana Hrochová vytvořila v roli inkvizitorovy manželky Laury výrazový protipól vášnivé Giocondy. Její projev byl aristokraticky důstojný, ale nechyběla mu laskavost. Dokázala vyvolat sympatii, která v důsledku odvrátí od pomsty i samotnou Giocondu. Jitka Zerhauová byla v roli Giocondiny matky zcela přirozená, zdálo se, že její temně, ale hebce znějící hlas byl pro roli mírné, milující a bezmocné ženy stvořen. Také Jan Šťáva se zhostil role inkvizitora Alvise s precizním přednesem vyzařujícím vnitřní autoritu. Celkově vzato je na místě ocenit, že ačkoliv se v případě Giocondy rozhodně nejedná o běžnou součást v Čechách hraného repertoáru, nikdo z účinkujících neměl problém svoji roli suverénně zazpívat a představení proběhlo bez slyšitelných chyb.

Stejně tak lze pochválit sbor Národního divadla Brno pod vedením Pavla Koňárka. I ve velkém hledišti Janáčkova divadla zněl sbor s dostatečnou silou a vitalitou, přičemž neměl problém ani s citlivě připravenou choreografií (Ladislava Košíková), která umožňovala sboru soustředit se především na zpěv. Zřetelně a s potřebnou dynamikou hrál také orchestr Národního divadla Brno pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka, díky němuž hudební složka představení nikdy neupadala do stereotypu nebo nudy.

A tak lze v jádru shrnout celou tuto brněnskou Giocondu. Ponchielliho opera v mnoha ohledech reprezentuje vše, co pozdější generace romantismu a grand opeře zazlívaly. Tomáš Pilař a jeho tým přistoupili k dílu se znalostí látky a vytvořili inscenaci, která se nesnaží konkurovat velkolepým představením 19. století, ale zdůrazněním klíčových prvků libreta i žánru nám dává příležitost vyzkoušet si grand operu v relativně věrném provedení. I z toho důvodu brněnská Gioconda stojí za shlédnutí i pro ty, kteří považují grand operu za historicky překonaný žánr.

Denisa Valterová

Studentka Divadelní vědy FF UK v Praze a nadšenkyně pro divadlo, operu a vše s tím související. Pravidelně navštěvuje pražská, mimopražská i zahraniční operní představení. V roce 2016 absolvovala Operní akademii pořádanou Národním divadlem, zaměřenou na kritickou reflexi operního díla. Zájem o operní interpretaci dále prohlubuje jako pasivní účastnice pěveckých kurzů (např. Mezinárodní interpretační kurzy Zábřeh 2015). Zaměřuje se mj. na dílo Richarda Wagnera, od roku 2012 je členkou pražské wagnerovské společnosti. V roce 2013 se jako stipendistka zúčastnila operního festivalu v Bayreuthu. Richardu Wagnerovi a bayreuthskému festivalu se věnuje i ve svých akademických pracích. Je závislá na kávě a ráda nosí vysoké lodičky, i když v nich v Praze nejde moc chodit…

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.