Jiří Bělohlávek – perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem

Inauguračním koncertem ve Dvořákově síni se 4. října ujímá vedení České filharmonie její nový hudební ředitel a šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Přichází do čela orchestru znovu po dvou desetiletích, a to bezprostředně poté, co uzavřel šestileté působení u Symfonického orchestru BBC v Londýně. Nevstupuje však do stejné řeky a ostatně ani on sám není stejný jako na počátku devadesátých let. O spirále života, po které se vrací do Rudolfina, o londýnských symfonicích, o tuzemských filharmonicích a filharmoníčcích a také o české i jiné hudbě uvažuje v rozhovoru, který v tomto přelomovém okamžiku v červnu poskytl HARMONII v rozměru vzácně rozsáhlém.

Je těžké stěhovat se z Londýna do Prahy?

Ne tak příliš, jak by se mohlo zdát. Fyzicky vůbec ne – bydleli jsme tam v apartmánu, a přestože se nám tam za tu dobu nashromáždilo docela dost věcí, bude to nejspíš otázka jedné cesty automobilem… tak moc jsem tam usazen nebyl. Jiné je to ovšem v rovině pocitové – ukončení té dlouhé životní periody bude jistě emotivní. V této rovině jsem tam zapustil dost kořeny… ale nezapomeňte, že se vracím do milované Prahy!

Vytvořil jste výraznou kapitolu v dějinách Symfonického orchestru BBC. Co tohle období přineslo vám a jaký otisk naopak zanecháváte vy u nich?

První období bylo pětileté v pozici stálého hostujícího dirigenta, dalších pět roků jsem byl bez titulu, ale s pravidelným, i když ne tak intenzívním kontaktem, a ty pak vyústily do šéfovské šestiletky. Všechny tři díly mého působení naprosto harmonicky přešly vždy jeden do druhého. Společným jmenovatelem asi byla pozornost českému repertoáru a moje trvalá snaha o to, abychom českou hudbu nejenom uváděli, ale abych skladby, které byly mimo oblast známého repertoáru, orchestru přiblížil a naučil ho milovat je. A to se myslím povedlo velmi výrazně. Jedním z dokladů jsou i nahrávky, které během let vznikly.

Které byste zdůraznil?

Z posledního období komplet symfonií Bohuslava Martinů, který je vzat z koncertů jedné celé sezóny. Do každého programu jsem zařadil jednu z nich. Postupné pronikání do ducha hudby Martinů se projevilo takovými výsledky, že se objevila firma, která projevila zájem vydat symfonie jako celek. Byl letos nominován na prestižní ocenění Gramophone Awards. Také bych zmínil Sukovo Zrání a Pohádku léta a určitě dva operní tituly – Smetanovu Prodanou nevěstu a Janáčkovy Výlety pana Broučka..

Vaše londýnská éra začala uvedením oratoria Gilgameš?

Ano. Martinů byl předznamenáním mého vztahu s nimi. Jedna z prvních věcí byl skutečně Gilgameš a to zažehlo jiskru zájmu. Druhým repertoárovým těžištěm byla tvorba Josefa Suka – zahájili jsme Smyčcovou serenádou a Pohádkou a postupně jsme přešli k velkým partiturám. Začalo to Asraelem a firma Chandos jej zařadila do nahrávacích projektů, pak jsme udělali Zrání a Symfonii E dur a teď nejnověji ještě Pohádku léta a Pragu. Suka jsem jim přinesl jako novum. Jinak jsme se věnovali i standardnímu českému repertoáru. Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi, ale hráli jsme i Foerstera a Nováka, Petra Ebena, Luboše Fišera, Erwina Schulhoffa, Miloslava Kabeláče, Viktora Kalabise… Celkový objem české hudby, čeho všeho jsme se z ní dotkli, je veliký. Ale hráli jsme samozřejmě i světový repertoár. Letos v prosinci pojedu do Londýna na Druhou Mahlerovu symfonii. Zbývá jako poslední, za tu dobu jsme provedli už všechny jeho symfonie.

Byly Mahlerovy symfonie nahrány?

V BBC je automaticky nahráno úplně všechno. Ale Mahlera bych asi na desky nepustil, má spíše hodnotu dokumentu.

Martinů a Suk nejsou příliš častí skladatelé u světových orchestrů. Museli jste se k nim prokousávat? Jak hráči přijímali tak specifickou hudbu?

Výhodu při poznávání neznámého repertoáru mají tito hudebníci v tom, že jsou školeni na rychlé vstřebávání nových kompozic a nových hudebních impulsů – je to specifický ansámbl, ostatně vznikl jako těleso předurčené k provádění nové tvorby, a to nejen britské, ale i světové. Od samého začátku byli jeho hudebníci trénováni v neobyčejně rychlé schopnosti adaptace na novou hudbu. Tato kvalita je podtržena tím, že tento orchestr nic nereprízuje. Jednou z jejich výrazných kvalit je, že jsou schopni rychle vytvářet nové programy.

A není v tom i nevýhoda?

Pro tvorbu stylu hraní a pro vytváření interpretačního názoru a stylu ano. Jak nám říká přísloví „opakování – matka moudrosti“, reprízováním se upevňují hráčské návyky a člověk se propracovává do větší hloubky, partitury lépe chápe… Hudebníci BBC Symphony Orchestra mají rádi zájezdy právě z důvodu, že při nich se zpravidla repertoár v různých městech opakuje – a to pro ně vždy bylo potěšením a ověřením schopností dobírat se hloubky a podstaty skladeb. Ten orchestr má obrovskou přednost v tom, že nemá k ničemu apriorní nechuť. Jeho denním chlebem je, že každé tři čtyři dny vyprodukuje nový program – a tenhle nárok předpokládá existenci určitého druhu zvídavosti a zvědavosti, která tam opravdu je. Někdy si muzikanti postesknou, že jsou neustále v procesu poznávání a rychlé realizace, ale zároveň jsou si vědomi, že právě to je jejich specifická kvalita, a pěstují si ji.

Češi si často myslí, že jenom oni umějí hrát Dvořáka, Suka, Janáčka… V čem je přístup londýnských k této hudbě odlišný od našich orchestrů?

Nejsou zatíženi žádnou tradicí – a to ani v dobrém slova smyslu, ale především ani v tom špatném. BBC SO nemá tradici, která by hudebníky utvrzovala v tom, že způsob, jímž hráli skladbu posledně, je ten jediný. Vědí, že každý pokus o uchopení díla začíná z bodu nula. Jsou vybaveni hráčsky výborně a dávají se plně dirigentovi k dispozici. Pokud jsem měl někdy určitou obtíž vytvořit s nimi například janáčkovský idiom nebo pravou martinůovskou rytmickou pulzaci a přirozenost plynutí jednotlivých kompozičních prvků, z nichž Martinů vždycky skladbu buduje, tak stačilo opravdu jenom vznést požadavek a vysvětlit – a oni to beze zbytku přijali a byli schopni nejen vzor napodobit, ale i tvůrčím způsobem rozvíjet. A postupně se to opakovanými doteky, speciálně s hudbou Martinů, upevňovalo. Hráli jsme nejen symfonie, ale i koncerty, Polní mši a další skladby. Přistupovali k nim s čím dále větší kusem zkušenosti a byli schopni na získaném základě budovat a pokračovat v tom. Dnes je to už jejich majetkem, vědí, jak k jazyku Martinů přistoupit a jak ho chápat. Ono totiž mechanické označování struktury jeho hudby, které často slýcháme, že je „samá synkopa“, není přesné. Sám skladatel vysvětloval, že určitý motiv sice vypadá jako synkopická záležitost, ale že jsou to ve skutečnosti nepravidelné takty, které je třeba pochopit a zrealizovat. Právě tady je klíč k martinůovské hudební mluvě a interpretaci.

Jiří Bělohlávek - perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem, foto Václav Jirásek/Česká filharmonie, Pražské jaro/Iva

Hlavní je tedy u orchestru BBC jeho flexibilita?

Ano, neuvěřitelná. Je to ovšem kvalita společná všem anglickým hudebníkům. Mám zkušenost s Londýnskou filharmonií, která situaci dokresluje – před mnoha lety jsem dostal pozvání ke koncertu a nabídka zněla, že budu mít jednu zkoušku a generálku. Mělo jít o mé první provedení Mahlerovy Páté symfonie. Zděsil jsem se a myslel si, že jsou nezodpovědní, když něco takového mohou navrhnout… Byl jsem rozhodnut koncert nepřijmout. Po dlouhých jednáních jsem nakonec dostal tři zkoušky a generálku, takže jsem tam potom jel – a k vlastnímu úžasu a svým způsobem i zahanbení jsem si po první zkoušce musel říci, že oni by byli schopni udělat už generálku a jít na koncert. Já tedy ne! Ale na druhou stranu, ne že bychom potom už neměli co vylepšovat…! Koncentrace a zapnutí všech sil, to je jeden z hlavních rysů a hlavních kvalit anglických orchestrů.

Které tituly anglické hudby vás nejvíce obohatily, které ladily vašemu srdci?

Poprvé jsem se začal se symfoniky BBC pravidelněji setkávat s Elgarovým Violoncellovým koncertem. Je to skladba, kterou miluji. A naučil jsem se ji milovat i díky nesmírnému obdivu, který Britové vůči tomuto autorovi chovají. Poznal jsem jeho symfonickou předehru In the South – je to krásná freska o italském přístavu Alassio, je to výtečný kus – a naprostá oddanost, se kterou ho orchestr interpretoval, byla pro mě neobyčejnou inspirací. Nechal jsem se na mnoha místech vést jejich interpretační tradicí a názorem.

A uváděl jste i díla soudobé hudby?

Řadu. Nejzajímavější pro mě byla Fantasie Concertante na téma Corelliho od Michaela Tippetta – komplikovaná kompozice pro smyčce; vezli jsme ji na zájezd do Číny, což bylo docela troufalé. Byla to partitura nástrojově složitá a obtížná, ale její zvukový svět mně velmi konvenoval. Na ni pamatuji jako na jeden z nejzajímavějších úkolů. Premiéroval jsem řadu věcí, některé byly zajímavé a inspirativní, některé byly pouze zajímavé… Myslím, že byla dobrá úvaha, kterou jsme s managementem orchestru udělali před mým nástupem, totiž že jsme si stanovili repertoárový rozsah. Znali mě jako interpreta mainstreamového repertoáru, a tak jejich požadavek byl, že bych se měl věnovat hlavnímu světovému repertoáru, který nepřichází na program úplně pravidelně. Měl jsem vytvářet jakýsi ostrov očisty z tun nejrůznějších hudebních materiálů, které se tam zrealizují. Brahmsova symfonie na programu je svátek, na který se všichni těší. A výběrově jsem měl ve svém referátu i hudbu anglickou.

Vrcholem londýnské sezony jsou koncerty festivalu BBC Proms. Jak vnímáte síň Royal Albert Hall?

Jako arénu v Koloseu. Když tam člověk vstoupí, jeho dojem – vnější pocit, který vytváří ten obrovský prostor – je monumentální, ale v momentě, kdy přijde večer publikum, sál je naplněný a reaguje, a to velmi živě, tak mohutnost a obrovitost prostoru se zapomíná a člověk má pocit, že je s lidmi v kontaktu. Není to odtažité, odlidštěné prostředí. Atmosféra je tam vždycky srdečná. A závěrečný koncert, Last Night of the Proms, to je specifický úkaz – velikánská slavnost hudbymilovných fanoušků a lidí, kteří milují svou zemi. Každým rokem se objevují diskuse o vhodnosti oslavy Británie, zda to není příliš nacionalistické, zastaralé, jestli to není lkaní nad již neexistujícím impériem… – ale já myslím, že jde o součást tradice, která je naplňována neustále novým hudebním obsahem. Je to živé…! Mně byl tenhle program velmi příjemný. Druhá polovina koncertu Last Night je nostalgickým zavzpomínáním a slavností britské sounáležitosti. Lidé koncert prožívají nefalšovaně a spontánně i se všemi výstřelky typu hvízdání, frkání na frkačky, pouštění balonků, mávání vlajkami a na konci zpívání. Patří k tomu i zachování tří tradičních posledních čísel – skladby Jerusalem, hymny a písně Na rozloučenou… Je to ve výsledku slavnost lidské sounáležitosti.

Nebojíte se v tom velkém prostoru?

Na mě spíš působí ohromujícím dojmem, že se sejde šest a půl tisíce lidí, aby s velkou pozorností poslouchali nějakou hudbu a živě na ni reagovali – mně tohle dělá dobře, povzbuzuje mě to… Mám to rád. Ne, nebojím se.

Řekl jste, že orchestry nejsou zatíženy žádnou tradicí. Nejsou alespoň zakotveny ve specificky anglickém repertoáru?

Mluvil jsem o tom v souvislosti s BBC Symphony Orchestra a asi to není úplně přesné. Samozřejmě se přehraje a zrealizuje mnoho hudby nejrůznější, možná někdy i pofiderní kvality. Neuvěřitelný rozsah. Umožňuje to právě silná tradice flexibility a otevřenosti vůči všemu. Ale je tam také tradice ve stylu hudebního školení. Proti českým orchestrům si lze třeba všimnout důsledného a značně rozdílného způsobu reakce na různá znaménka v notaci. Čárka nad notou je u nás portamento, tenuto. Tam je první reakcí akcent. Nebo je tam zažito velmi přesné rozlišování hry staccato a non staccato – a to je velká kvalita, velmi důležitá speciálně v mladoromantickém repertoáru! My máme tendenci všechno hrát krátce, staccato… je to velmi rozšířený zlozvyk a je myslím v rozporu se stylovostí uchopení. Nápadná je u Britů také znamenitá schopnost čtení z listu. Ptal jsem se, jak si ji vysvětlují. A dozvěděl jsem se, že instrumentalisté, každý den, kdy se zabývají školením, hrají i z listu. To je moudré a nese to výsledky, zatímco u nás na vysoké škole vychováváme sólisty, kteří za rok zahrají jeden sólový koncert, který donekonečna pilují… aby pak zjistili, že nezahrají Mou vlast.

Mou vlast jste uvedl mnohde a s velkým ohlasem. Je těžké prosazovat ji mimo vlast?

Není ani tak těžké prosadit ji do repertoáru, protože Má vlast je uznávána za jedno ze stěžejních českých symfonických děl a za reprezentativní opus, který osvětluje vznik národní školy – a jako taková je pro pořadatele zajímavá a navíc pro posluchače vždycky přitažlivá. Co ale bývá obtížné, je nastudovat ji v krátkých zkušebních termínech, jimiž dneska orchestry disponují všude a které jsou ještě dál snižovány až k minimu… Nastudovat ji tak, aby se partituře neublížilo. Slyšel jsem provedení s orchestrem Concertgebouw řízené skvělým hudebníkem Nikolausem Harnoncourtem. Bylo podle mého úplně vedle…

V čem přesně?

Šlo o čtení zápisu, které vůbec nebylo přesné. Bylo velmi individuálně pojato. To by ještě nebylo špatné, ale zvukový obraz vůbec neodpovídal tomu, co partitura může přinést, co všechno v té hudbě je, protože chyběly jasné melodicko-rytmické kontury. Hudba byla vzata, jak je napsána. V partituře je dynamika globální, když je forte, tak ho mají všichni. Ale tak se Má vlast nedá hrát, respektive nevytvoří to dostatečně plastický zvukový obraz. Když se zápis s dnešními nástroji takhle mechanicky převezme, tak máte neustálou disproporci mezi dechy, speciálně žesti, a smyčci. Je to tlusté a nesrozumitelné. Pokud se ale partitura vypracuje s ohledem na hudební obsah a zrealizuje se hierarchie hlasů, jak má být, pak se teprve ukáže, jaké je to skvostné, geniální dílo, které nemá v literatuře obdoby.

Je Má vlast těžká?

Ano, velmi těžká – vyžaduje neobyčejnou výdrž. Dechaři nevyndají nástroj z úst po celou dobu, ale i u smyčcařů jde o fyzickou výdrž. A když se nerozvrhne tak, aby hráči ještě měli v závěru dost síly fyzické i psychické, aby uměli hudbu ještě stále správně formovat, tak konec vyzní jen jako velký hluk, a nikoli jako inteligentní a úžasně propracovaná kompozice, kde běží tři proudy současně.

Jaká byla vaše zkušenost s Mou vlastí s Berlínskými filharmoniky?

Smyčcová sekce byla velmi dobře připravená a ta to celé nesla. Problém byl trochu v hornové skupině, ale také se zvládl… Největším přínosem byla ohromná zvuková kvalita orchestru, která dovolila podtrhnout zvukovou opulentnost, a celek vyšel hezky, nebyl forzírovaný. Pro mě nejpozoruhodnější bylo, s jakou pozorností a vážností se orchestr toho úkolu zhostil. Na rozdíl od zkušenosti, kterou jsem měl v Pařížské opeře s Prodanou nevěstou… Tam dílo podcenili a přistoupili a priori k partituře jako k operetní hříčce – a už nebyli ochotni pracovat na drobném detailu, s nímž ta nádherná opera stojí a padá. Naopak koncertní uvedení Prodané nevěsty s BBC Symphony a českými sólisty bylo pravé pochutnání.

Jiří Bělohlávek - perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem, foto Václav Jirásek/Česká filharmonie, Pražské jaro/Iva

Může mít váš otisk v Londýně trvalost? Zůstane jim něco, nebo půjde jen o součást historie? Teď budou mít finského dirigenta…

Chtěl bych doufat, že přetrvá pozitivní vztah k českému duchu a repertoáru vůbec, ale bude asi přirozené, že jejich pozornost se zaměří ke skandinávským autorům. Věřím, že občasná pozornost českému repertoáru se v programech objeví.

Ale bude převážně ve vašich rukách.

Pravděpodobně ano.

Přicházejí repertoárové podněty jen od dirigentů, budou tedy v příštích letech zase jiné, nebo má slovo ředitel či dramaturg?

Dostal jsem čestný titul conductor laureate – což je takové pukrle, ale má také jeden praktický význam – měl bych se v Londýně objevit alespoň jednou v každé sezoně. Management má zájem, abychom pokračovali zejména v koncertních uváděních oper, a tam je nasměrováno na český repertoár. Možná Řecké pašije… Velmi jsem plédoval také pro Smetanova Dalibora…

Co si přinášíte vy z Londýna? Otisklo se britské prostředí, Británie, ve vás?

Nevím, jestli si to odnáším jako trvalou kvalitu, ale velmi silně na mě působil jeden národní charakteristický prvek, jejich korektnost, která někdy může působit dokonce třeba škrobeně nebo odtažitě, ale v devadesáti procentech případů je to báze, která dává prostor pro velmi krásné lidské vztahy, pro velmi seriozní a přitom uvolněný způsob komunikace. Od samého začátku – ani jsme o tom nehovořili – bylo nepsanou samozřejmostí vzájemné oslovování křestním jménem. To si v českém prostředí neumím představit, protože bych za čtrnáct dní možná slyšel něco jako „hele vole…“ Tam tohle nikdo nikdy nezneužil. Nazývám to smyslem pro fair play. Měl jsem jistotu, že když klarinetista nebo hobojista hraje něco, co se mně nelíbí, a já si řeknu o určitou proměnu a ona se nestane přesně tak, jak jsem si přál, tak že to opravdu nejde, že na to neměl v tomto momentě, že měl technickou obtíž, že mi nemohl vyhovět z objektivního důvodu – a že nešlo o demonstraci nesouhlasu se mnou… Jistota solidnosti je velká a cenná pomoc. Těch šest let samozřejmě nebylo vždy bezproblémových, měli jsme i napjaté momenty, tlačil jsem na něco a víc už to nešlo a nepohodlí bylo na obou stranách, ale nikdy jsem nezažil schválnost nebo zlou vůli.

Britská společnost také určitě vnímá jinak pocty než my. S jakým pocitem jste přijal vysoké ocenění – Řád britského impéria?

Když jsem se to dověděl, tak jsem si ve vší vážnosti uvědomoval, že „světská sláva polní tráva“, ale měl jsem radost a vážím si toho. Nechci pátrat, kdo byl přímým iniciátorem. Ale těší mě to jako projev uznání mé tamní působnosti a beru řád jako závazek, aby vztahy mezi českou a britskou kulturou měly hezký průběh a byly životné.

Dá se čekat, že zahrajete v Praze něco britského?

Určitě ano, ale žádný proklamativní program. Nebudu zařazovat něco kvůli čárce… Vím, co bych chtěl upřímně předat.

Takže třeba Elgarův Violoncellový koncert?

Ano, ten kdykoli!

Když jste byl před dvěma roky jmenován šéfem České filharmonie s nástupem v roce 2012, nechtěl jste sdělit podmínky, na nichž jste trval. Můžete je říci nyní?

Formuloval jsem několik věcí, které jsem považoval za naprosto podmiňující můj návrat. Stanovení určitých pravomocí pro budoucího šéfa a hudebního ředitele, které by mu alespoň částečně rozvázaly ruce v personálním rozhodování, a to z důvodů naprosto jasných: v našem zákonodárství je obsažena možnost rozloučit se s pracovníkem, ale z praxe víme, že je to proces neobyčejně zdlouhavý a obtížný a vykolejitelný z mnoha stran. A já jsem byl přesvědčen, že je zapotřebí, abychom vytvořili prostředí, které podtrhne nutnost usilování o zdokonalování každého jednotlivce a nezbytnost, aby každý člen České filharmonie si plně uvědomoval míru zodpovědnosti, kterou má vůči sobě a vůči tělesu.

Aby byla i určitá možnost tlaku?

Ano. A ukázalo se, že jedinou možností je zásadní reforma vnitřních vztahů. A tuto platformu se během roku a půl panu řediteli Marečkovi a jeho týmu ve spolupráci s vnitřními orgány orchestru podařilo vytvořit. Hudební ředitel bude mít pravomoc vzít jednotlivce podle výsledků, které zaznamená, k zodpovědnosti, k přehrávce. Všichni s tím souhlasí a jsou k tomu svolní a připraveni. Jako další věc jsem stanovil nutnost – ruku v ruce se zvýšeným tlakem na zodpovědnost jedince – zvýšení zodpovědnosti zřizovatele za osud tělesa. Jestliže jsme zjistili, že oproti srovnatelným tělesům v Evropě je filharmonie nesrovnatelně hůř ekonomicky zajištěna, řekl jsem, že je nutné, než přijdu, učinit alespoň malý krok. Písemně jsem dal upozornění, že pokud se s těmito zásadami zřizovatel nemůže nebo nechce ztotožnit, pak nemá smysl, abychom vůbec začali jednat. Nicméně zaznělo jasné ano, chceme to. To byla podmínka pro mě naprosto zásadní a v kteroukoli dobu jsem z eventuálního neúspěchu tohoto ujednání připraven vyvodit zásadní konsekvence.

Kdyby ministerstvo peníze nenašlo…

To se určitě nestane… Nejméně rok už věnuji mnoho času přípravě sezon, dvě jsou skoro hotovy, třetí mám rozdělanou… To by mne úplně demotivovalo, kdybych chtěl připustit, že dané slovo neplatí.

Jaké máte vize o dramaturgii, o expanzi orchestru do zahraničí…?

Moje představa o umělecké práci je naprosto vyhraněná a jasná: mám čtyřicet let praxe, během níž jsem si vybudoval určitý interpretační a zvukový ideál, ideál kvality hraní, ideál přístupu k hudbě vůbec – a ten bych chtěl přinést do ansámblu. Nejsou to žádné zázračné recepty – jde o co nejpokornější přístup ke každodenní umělecké práci s tím, že se domnívám, že v ansámblu, na který se těším, je neuvěřitelně mnoho potenciálu a neuvěřitelně mnoho rezerv. Ty bych chtěl odkrývat a přinášet na světlo.

A co se týká repertoáru?

Česká filharmonie má jasně definované postavení – je tělesem, jehož posláním je vzorová interpretace české symfonické hudby, a je nositelem velkého odkazu kulturního dědictví. Jako taková je jedinečná a nezastupitelná nejen pro naši hudbymilovnou veřejnost, ale také pro cizinu. Vedle této povinnosti péče o odkaz českých skladatelů je ovšem bezpodmínečně nutné se věnovat intenzívně širokému světovému repertoáru. Brilance v uchopení skladeb dvacátého století, kvalita, kterou do filharmonie včlenil Karel Ančerl – to je věc, která jí slušela a sluší a měla by se podtrhnout. A vedle toho musí zbýt i kus prostoru pro kontakt se vznikající hudbou. Tady vidím prostor pro rozšiřování zájmu – jak orchestru samého, tak jeho obecenstva. Duch je tu spíše konzervativní než avantgardní. Já si nemyslím, že budeme pěstovat ideál Svazu skladatelů z osmdesátých let, že na každém koncertě musí být jedna současná skladba, to určitě ne, ale občasný pohled do soudobé hudby – určitě ano.

Objevování rezerv… Viděl jste je při dosavadních hostováních u orchestru?

Týkají se především hráčské disciplíny. Tím nemyslím kožené a mechanické papouškování hudebního textu, ale naopak pěstování pocitu uvolněné sounáležitosti a vnímání ostatních kolegů, nástrojových skupin navzájem. Naprosto klíčové je vytvoření návyku, aby v každém momentě hrané skladby každý věděl, jakou roli právě zastává, co je jeho úkolem, kdo je vůdčím elementem a co je podpůrné, čemu se musí uhnout, co se musí podpořit… jinými slovy: komorní hudba ve velkém souboru… Zdá se, že jde o naprosto samozřejmé, až primitivní pravdy. Každý vám je potvrdí. Ale zrealizujte je! A v akustických podmínkách, které jsou nelehké… Vždyť Rudolfinum je nádherný sál, ale pro velký orchestr svou malou kubaturou pro velký zvuk nevhodný. Vznikly tam nádherné Neumannovy snímky Mahlerových symfonií – ale to bylo pro mikrofon. Živá provedení, jak na ně vzpomínám, byla vždy emotivní a silná! Z hlediska vyrovnání zvuku však nebyla ideální. Sál to nepřijal.

Bude mít někdy Praha vyhovující moderní koncertní sál…?

Je nutností. To není rozmařilost… Jsem v těchto snahách sám také aktivní a zdá se nám, že se něco hýbe. Máme oficiální pozitivní odezvu, pan primátor nový sál prohlásil za svou prioritu…

Přispěje k vytěžování rezerv i nová koncepce počtu zkoušek a koncertů?

Dostáváme se do standardní situace srovnatelných těles. Já jsem na takový režim zvyklý, ale v Praze bude velkou výzvou. Režim dvou dnů zkoušek, generálky a koncertu je ve světě běžný. Velké orchestry dokonce mnohdy pracují s ještě menším časovým penzem. Ovšem Talich říkával, že není tak důležité, kolikrát se zkouší, ale kolikrát se na to lidé během procesu zkoušení vyspí… Hráči budou muset zvládnout rozvržení vlastních sil a pozornost. Je to zcela jistě zvýšení nároku na jejich osobní přípravu. Nelze čekat, že se program zvládne, zvláště bude-li uváděno nové dílo, jenom během společných zkoušek. Hudebníci budou tlačeni k tomu, aby přicházeli dokonale připraveni, což se sice proklamovalo vždycky jako přirozená povinnost, ale ne vždycky se to naplňovalo. Nový organizační model tuhle podmínku stanoví jako zcela zásadní a nepominutelnou. Velikou výhodou je, že získáme jednu reprízu večerního výkonu navíc.

Vidíte možnosti pro inovativnost ve způsobu přítomnosti orchestru v prostoru města?

I když jsem byl původně na vahách, devětadevadesát procent reakcí na naši novou kampaň bylo pozitivních. I v Metropolitní opeře mi říkali, že viděli náš klip a že je to báječné…

Máme na mysli také místa, kde se bude hrát…

Ano, například plánujeme každý rok udělat jeden open air koncert – jako dárek pro Pražany.

Něco jako koncerty na Waldbühne v Berlíně nebo ve vídeňském Schönbrunnu?

Takové scény přece jen nemáme, ale fantazie se už rozletěly… Je to nosná myšlenka, která by se měla zrealizovat.

Pan ředitel Mareček ohlásil obnovení nahrávací činnosti. Ať už budete mít vlastní label, nebo budete pod křídly nějaké firmy, v čem by měl být chystaný komplet Dvořákových symfonií jiný než ty dosavadní?

Ten úkol je jiný tím, že má jít o komplet symfonií pořizovaný po pětadvaceti letech od poslední nahrávky. Chápu to jako jednu z největších výzev prvních sezon. První, druhou a třetí symfonii jsem ještě nikdy nedirigoval. A je známo, že jsou problematické. Už půl roku ležím v partiturách, abych to udělal dobře. Dvořákovy rané symfonie mají obrovský rozsah a nejsou to ještě mistrovská díla toho nejvyššího ražení – musíme je tedy udělat tak, abychom byli právi textu, ale abychom z něj také vytěžili co možná nejvíc, aby zněla hudba i pro dnešního posluchače stravitelná a životná. A to není snadný úkol. Přičemž řešení, které volil Václav Neumann, můj milovaný pan šéf, totiž škrty, nepřipadá v úvahu, tím bychom se okamžitě vyřadili z jakéhokoli vážného uvažování. Komplet symfonií je naprosto logický úkol, toužím po něm. A Antonín Dvořák je bytostně prolnutý s Českou filharmonií, nejen vnějškově – dirigováním prvního koncertu, ale spjatostí orchestru s interpretováním jeho děl. Pozoruji, že moje chápání a vnímání jeho hudby se mění, takže chci doufat, že i v rámci toho, co jsem dřív natočil, bude srovnání smysluplné, že ukáže vývoj a zajímavý pohled.

Jiří Bělohlávek - perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem, foto Václav Jirásek/Česká filharmonie, Pražské jaro/Iva

Slýchávali jsme výhrady, že orchestr má rezervy v přesnosti hraní a také angažovanosti všech, kteří jsou na pódiu – tedy aby byla nejen slyšet, ale i vidět…

Dnešní vyhraněná a vybuzená konkurence v orchestrálním světě říká, že nestačí být jen výborní, ale že musíme dokázat neutuchající angažmá každé kreace, abychom obhájili vydobyté místo. Dokonce si myslím, že hráči mají povinnost, pokud zrovna nejsou disponováni, dobrou dispozici předstírat. Koncert je, ať chceme nebo ne, akusticko-vizuální zážitek. Snažím se celý život podporovat spíše tu zvukovou stránku, ale nemůžeme se tomu vyhnout, lidé poslouchají také očima. A nikoho nezajímá dívat se na někoho otráveného. Máme šanci v tom, že máme mladého koncertního mistra a jeho mladou zástupkyni… Budu bedlivě hlídat, aby všechny „přírůstky“ do ansámblu byly oživením a přínosem.

Zdůrazňuje se, že jste náročný perfekcionista. Vnímáte se tak sám?

Ano, a chápu to jako podmínku. Až když dospějeme do určité roviny a výše perfekce, tak se otvírá možnost tvořit. Není to cíl, ale začátek. Není nic krásnějšího, než moci si dovolit na pódiu při provedení porušit něco, na čem jsme se sjednotili během zkoušek. Udělat spontánně nějakou drobnou nuanci, změnu, která vyplynula z vývoje provedení, ale s tím, že všichni chápou, že to tak je dobře.

Daří se vám toho dosahovat s Pražskou komorní filharmonií?

Pravidelně. Toužím po tom, abychom tohoto druhu propojení, způsobeného naprostou spřízněností ducha, dosáhli i v České filharmonii.

Vnímáte i vy, jako mnozí, že váš okolnostmi vynucený odchod od České filharmonie před dvaceti lety, kdy se část orchestru rozhodla pro Gerda Albrechta, byl nakonec dobrou věcí, protože jen tak mohla vzniknout Pražská komorní filharmonie, která naši kulturní scénu obohatila a obohacuje zcela jedinečně?

Moje dráha od studentských dob až do počátku devadesátých let byla jak nalinkovaná. Byl jsem dirigentem v Brně, úspěšným šéfem Pražských symfoniků, spolupracoval jsem s Českou filharmonií, natáčel desky, koncertoval po světě… Nepříjemné bylo jen, když mě každý rok peskovali na městském výboru strany, protože jsem odolával přemlouvání ke vstupu do ní, ale to byl kolorit… Po odchodu Václava Neumanna do důchodu jsem se stal šéfem České filharmonie… Měl jsem přímočarý vývoj, asi až moc. Kdyby se rozchod v roce 1992 nestal, tak jsem možná byl ještě pět let v České filharmonii, ale dneska byste se mnou nedělali rozhovor, protože bych byl nezajímavý… Musel jsem na sobě mohutně zapracovat. Světová poptávka nepřijde sama od sebe. Jsem hluboce přesvědčen, že celá ta záležitost rozchodu s Českou filharmonií byla mým velkým životním štěstím. Tehdy jsem to tak ale samozřejmě nevnímal a trvalo mi dlouho, než jsem to v sobě zpracoval. Hodně dlouho.

Jak dlouho? Do okamžiku, kdy PKF začala být evidentně dobrá…?

Ta rána se vždycky trošku rozšklebila, protože jsem se k České filharmonii pravidelně vracel. Vždycky to bylo ne úplné uspokojení – a vedle toho jsem měl tu báječnou studánku vody živé v Pražské komorní filharmonii…

Pražská komorní filharmonie byla a je velkým životním štěstím, zadostiučiněním… Čím ještě?

Velkou láskou.

A ta přetrvá, i když budete v České filharmonii?

Ano. Jsem tam čestným dirigentem, to nebudeme měnit a nijak se to nevylučuje. Jednou za rok bychom se měli setkat na pódiu. Je to málo… Ale vzpomínám na jedno setkání v Americe. Přijeli do Washingtonu, měli jsme jen jednu zkoušku a hned koncert… Půl roku jsme se předtím neviděli. Bylo to poprvé, kdy odjeli na zájezd, aniž bychom spolu před ním zahráli jedinou notu… Ale byl to tak krásný zážitek! Příprava i samotný koncert v Kennedyho centru ve Washingtonu a pak v New Yorku v Českém domě, oba nadšeně přijaté. Dostali jsme senzační kritiku v New York Times – kritik poznamenal, že když přicházím do České filharmonie, že budu vystaven konkurenci ansámblu, který jsem sám vytvořil, a soudě podle koncertu, bude to konkurence podstatná. To se mi líbilo.

Jak pokračuje idea akademie pro mladé hráče, kteří by mohli spolupracovat s Českou filharmonií?

Proběhly konkurzy. V některých skupinách přišli zajímaví lidé, v jiných bylo rozčarování, když se přihlásilo deset, přišel jeden a byl jen tak tak… Snad se to víc zaběhne a bude to lepší, až se o této možnosti mladí lidé dovědí více.

Může v budoucnu dojít k tomu, že ČF přestane být tak národním orchestrem? Že v ní budou hrát třeba i Rusové?

To se může stát.

A bude to vadit?

Oslavovaný zvuk orchestru je především věcí cílevědomé péče o ten zvuk. Když jste poslouchali Zrání se Symfonickým orchestrem BBC, tak tam přece také zaznělo docela dost českého zvuku… Na nahrávce Pohádky léta, která teprve vyjde, je to ještě nápadnější… Tak přirozeně hrají, tak přirozeně česky a nejsou to Češi…

Co je to „česky“?

Myslím, že jde o kombinaci jisté uvolněnosti frází, je v tom kus bohémství, jde o úplné miniaturní hodnoty, je to určitě i ve vychutnání rytmických záležitostí… O to jsem musel v Británii usilovat. Pohnout se stabilní strukturou není snadné. Aby zůstala zachována, ale mírně se vlnila – do toho se jim nechtělo. Nám je to přirozené. Ale vidíte, kolik slov je třeba, aby člověk popsal, a nepřesně, jeden prvek z toho, čím by se snad dal vyjádřit pojem „českosti projevu“. Slova to strašně špatně vystihují.

Vaším působištěm bude také Rotterdam. Proč zrovna tam? A co od vás jako od hlavního hostujícího dirigenta očekávají?

Myslím, že podobnou funkci, jakou jsem měl v Londýně. Injektáž českého repertoáru, pokud možno nejen toho nejznámějšího. Začalo to nevinně, byl jsem tam loni po dvaceti letech s Mahlerovou Sedmou symfonií. A nějak došlo k velmi zajímavému propojení cítění a můj způsob práce se jim tak zalíbil, že přišla nabídka… S mým manažerem jsme uvažovali, že bude dobré, abych měl protiváhu k Praze. Ale dvě šéfovská místa bych nechtěl.

Neláká vás být „létajícím“ dirigentem?

Tím jsem už i tak dost…

Cítil byste na dvou šéfovských postech rozpolcenost?

Musí tam být rozpor! Větší pozornost jednomu orchestru musí vadit druhému… Ale nechci soudit. Mariss Jansons, který působí v Mnichově a současně v Amsterdamu, je výjimkou. V jeho případě díky vzácnému talentu a schopnostem je to naplněné a krásné, ale ti, co mají dokonce tři šéfovská místa, jedno v Americe, jedno v Tokiu a jedno ještě jinde, to už je podle mého šarlatánství.

Vaše nechuť mít dvě rovnocenná místa asi neznamená zvolňování tempa.

O tom bohužel – nebo bohudíky – nemůže být řeč. Ale selekce ano a musel jsem přibrzdit v přijímání operních inscenací, které vždy znamenají velký časový výdaj. Mám operu rád, navíc člověk nemusí za týden hned zase letět jinam, ale v souvislosti s Českou filharmonií se mi jevilo obtížnější vše skloubit. I tak mi zůstává v každé sezoně jedno operní hostování. Nejbližší bude Wagnerův Tristan v Torontu v únoru 2013.

A váš sen – Dalibor v Metropolitní opeře…? Je s ním něco nového?

Dosud ne.

Ani Renée Fleming zatím nedokázala pomoci?

Zatím ne.

Čeká vás krásná etapa života. Jaké myšlenky provázejí vaše úvahy o nejbližší budoucnosti?

Spíše pocity… Mám pocit, že snad nastane období, kdy budu moci to, co jsem nasbíral, zúročit doma. A to mě moc těší. Kdykoli se vrátím do Prahy po delší době, vždycky jsem ohromen, co je to za perlu, jaké je to místo, v každém okamžiku zde můžete upřít oko na něco krásného. Duch našeho města je pro mě milý a cenný, považuji ho za svůj. Mám velikou radost, že ho budu moci pravidelně dýchat, čerpat a vnímat, a dokonce mu svou činností přispívat. Pocity mám veskrze pozitivní, i když si uvědomuji, že to nebude neustále jen selanka, ale velká práce. Avšak věřím, že můj odhad je dost přesný a že to, co jsem zažil při posledních kontaktech s filharmonií loni v červnu, když jsme hráli Pátou Mahlerovu v Ostravě a Krakově, tedy v době, kdy byl proces proměny teprve v počátcích, se úspěšně rozvine.

Zažíváte pocity návratu a zralosti…

Chcete-li… životního naplnění.

Takže stěhování z Londýna není těžké?

Jak jsem řekl, cítím se skvěle v atmosféře města, v atmosféře tamního ansámblu a v přátelstvích, která jsem tam za ta léta navázal. Zůstává mi tam mnoho blízkých vztahů, které třeba nejsou demonstrovány přímo návštěvami, ale jde o vědomí, že jsou to lidé, se kterými mohu hovořit otevřeně o čemkoli, že oni mě vnímají jako svého blízkého, že já je mohu vnímat jako své kamarády…

Tak vám přejeme, abyste podobné vztahy a kontakty měl i v Praze.

Myslím, že emotivní, citová stránka u českých muzikantů hraje ještě mnohem výraznější roli než kdekoli jinde ve světě, alespoň co jsem mohl poznat. Jinak to ani nejde. Pokud vyhrávají, tak právě tím. Všechny ostatní podmínky tady totiž muzikanti mají horší. A neplatí to jen pro hudebníky.

[block background=“#e5e5e5″]Jiří Bělohlávek

1946 – narozen v Praze, kde studuje na konzervatoři a na AMU • 1970 – vítězem celostátní soutěže mladých dirigentů, stává se dirigentem–asistentem České filharmonie • 1971 – finalistou Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta von Karajana • 1972 – dirigentem Státní filharmonie Brno do roku 1978 • 1977 – šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK do roku 1989 • 1981 – dirigentem České filharmonie do roku 1990 • 1990 – šéfdirigentem České filharmonie do roku 1992 • 1994 – zakládá Pražskou komorní filharmonii, kterou vede do roku 2005 a jejímž je nyní čestným hudebním ředitelem • 1995 – hlavním hostujícím dirigentem Symf. orchestru BBC do roku 2000 • 1997 – jmenován profesorem AMU v Praze, jeho žáky byli mimo jiné Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Tomáš Netopil, Zbyněk Müller • 2004 – debutuje v Metropolitní opeře v New Yorku • 2006 – šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC v Londýně do roku 2012 • 2006 – stává se prezidentem festivalu Pražské jaro • 2007 – první dirigent Last Night of the Proms, jehož mateřštinou není angličtina • 2007 – s Berlínskými filharmoniky uvádí Smetanovu Mou Vlast • 2011 – S  orchestrem Pražské konzervatoře zahajuje Mou vlastí MHF Pražské jaro • 2012 – přebírá Řád britského impéria • 2012 – šéfdirigentem a hudebním ředitelem ČF se smlouvou na čtyři roky • 2013 – hlavním hostujícím dirigentem Rotterdamské filharmonie [/block]

Sdílet článek: