Jedna za všechny, všechny za jednu

Média zajímají dirigenti, pěvci, virtuosové, maximálně lidé v prostoru mezi virtuosem a orchestrálním hráčem, zvláště když je po ruce zajímavý příběh, jak je tomu v případě houslisty Josefa Špačka, ale samotné orchestry je nezajímají. Přitom „orchestrální dělníci“ tvoří základnu, bez které by nebyl ani dirigent, ani sólista. Pokusil jsem se to trochu napravit, vybral jsem záměrně zástupce prozatímní orchestrální menšiny – ženy – a volbu omezil jen na čtyři dámy České filharmonie. Jejich názory snad přispějí k polidštění poněkud amorfního orchestrálního aparátu. Představím vám Irenu Herajnovou, Petru Brabcovou a Kateřinu Javůrkovou. Hudebnice doplní manažerský pohled Lucie Maňourové. Co mají společného kromě zaměstnání v prvním českém orchestru? Po hodinách dialogu jsem měl pocit, že jsou tým a že by byly schopné naplnit legendární zvolání mušketýrů. A také je spojuje nefalšovaná úcta vůči šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, láska ke komorní hudbě a smysl pro humor.

Irena Herajnová

(V ČF od roku 2012. Zástupce koncertního mistra skupiny 1. houslí. Je členkou Janáčkova tria.)

Musím přiznat, že jako typický český novinář vím hodně o Josefu Špačkovi nebo Jiřím Vodičkovi, ale téměř nic o vás. Povězte mi něco o sobě. Ale já nejsem žádná hvězda. Jsem normální řadový hráč.

Jste příliš skromná. Často sedíte na židli koncertního mistra a hráváte i sóla. To je ale situací, v jaké jsme, že máme takovou hvězdu, jako je Pepa Špaček. (smích) Rozhodně to tady nebylo zvykem. Ale na čem si docela zakládám je skutečnost, že jsem první žena, která v České filharmonii usedla na židli koncertního mistra. Bylo to v dubnu 2012, kdy byl Pepa na bruselské soutěži, v Šeherezádě. Jsem na to sice pyšná, ale byly to tehdy příšerné nervy. (smích)

Vracím se k původní prosbě. Povězte mi o sobě. Jste z hudební rodiny? Jsem. Maminka je klavíristka, která je z rodu Ry­chlíků, takže naší doménou je Limonádový Joe (smích, Jan Rychlík byl spoluautorem hudby), tatínek se tam nějak „přichomejtl“, ale má výborný hudební sluch. Měla jsem liberál­ní výchovu, takže nejdříve jsem hrála na zobcovou flétnu, ale to mě nebavilo. Tak jsme vybírali a v pěti jsem si prosadila housle.

Členové České filharmonie mají dnes své jistoty, výrazně se zvedly platy, podmínky jsou důstojnější než v 90. letech. „Ryba smrdí vždy od hlavy“. Jak se tu všechno změnilo, změnilo se myšlení, není to jen o penězích, je zde zájem a hrdost na „firmu“, na vyprodané koncerty, týmovost. Přijíždějí sem skvělí dirigenti a sólisté, na které jsou peníze. Jsme sice zase u peněz, ale jsem skálopevně přesvědčena, že ve filharmonii to není jen o nich.

Jaké máte v Rudolfinu zázemí, podmínky k práci? Starají se o nás skvěle. Rekonstrukcí prošly i šatny, máme dobré vybavení a servis pro nástroje, ženy mají v šatnách nové zrcadlo k líčení (smích).

Česká filharmonie prošla díky současnému vedení poměrně dramatickými změnami – struktura instituce, orchestr, platy, mediální obraz i samotná budova, a změny budou pokračovat. Co si o tom myslíte? Všechno je to hodně pozitivní. Moc se mi třeba líbí, jakou proměnou prošla Sukova síň. Předtím to byla jedna velká zvuková koupelna, teď se zvuk u vás drží, je pomalejší, vnímáte při hře jeho objem.

Ve filharmonii působíte čtvrtým rokem, takže jste už odehrála nemálo koncertů. Které koncerty nebo skladby byly pro vás důležité, těžko zapomenutelné? Když začnu panem šéfem, tak první, na co si vzpomenu, je Schoenbergova Zjasněná noc, která mu sedí a v níž se úplně rozplynul. Moc ráda mám vznášející se bytost – Christopha Eschenbacha, který prostě vysílá energii. Třeba po mém nástupu Novosvětská. A z poslední doby Semjon Byčkov a jeho Čajkovskij. Při jeho intenzivní práci na zkouškách jsem si říkala, co může být víc, a na koncertech to bylo ještě lepší, vždy překvapil. Opět – nádherná, vyzrálá lidská bytost. Strašně tleskám vedení filharmonie, že Čajkovského projekt vymysleli, přivedli jej do Prahy a že to chtěl udělat. Je to síla osudu.

Jaký byl v březnu dirigent Jaap van Zweden? No, to jste tedy zaútočil (smích). Kdysi to byl báječný houslista, takže hrát pod takovým houslistou je o nervy. Všechno slyší, vidí, vnímá, ovládá řemeslo, ale styl práce, tedy předávání informací, které bylo, když použiji eufemismus, velmi autoritativní, mi nesedělo. Byl prostě nepříjemný. Opak Byčkova nebo Eschenbacha. Naštěstí při koncertu je mezi dirigentem a orchestrem oceán hudby. To je to, co nás zachraňuje (smích). Na koncertu už informace nepředával a my se mohli soustředit na hudbu…

České filharmonii se v posledních letech dost snížil věkový průměr. Jaký na to máte názor? Je to strašně znát. Je tu větší sranda (smích)… Ale vážně, pomáhá to zvuku, což neznamená, že čím je člověk starší, tím je horší. To určitě ne, ale určité opotřebení v naší řeholi zákonitě nastává. Bolí to. Držet si vysokou úroveň není zadarmo. Prostě mladí mají více energie, a to i čistě fyzicky. Je to jako u špičkových sportovců.

Primy České filharmonie měly většinou výborné renomé. Jaké jsou primy v tomto orchestru? Já bych spíše hovořila o houslích, protože jinak by se musela zmínit specifika, kdy primy hrají často vypjaté melodie a sekundy se více nadřou a hodně se hrbí, když hrají na D a G. Když hovořím s kolegy z ciziny, tak chválí zvuk. Prostě dokážeme vyrobit krásný, vřelý, teplý zvuk, což není dáno jen vibratem. Výhodou je také národní charakter orchestru, což je v dnešním světě už hodně specifické!

Jaká je úloha zástupce koncertního mistra? Jsem jako hlídací pes u boudy, čekám, jestli pán přijde nebo ne. (smích) Můj předchůdce mi přál pevné nervy a výdrž. Party musíte umět stejně jako koncertní a být připraven zaskočit. No a když tu kluci nejsou, tak musím za ně dělat administrativu, smyky a tak dále.

Často býváte v roli koncertního mistra. Proč jste neusilovala o „legitimizaci“ takovýchto „záskoků“? Ale jo, jenže já mám zcela konkrétní představu o koncertním mistru a já do té představy nezapadám. Měl by reprezentovat orchestr, měl by mít rozhled a měl by to být i sólista. Nemusí to však být nutně muž. Někteří muži to neskousnou a mají na to právo, ale musejí si zvyknout. Ostatně každá změna bolí (smích).

Žen v České filharmonii sice přibývá, je jich už 19 ze 120, ale stále je jich procentuálně méně nežli v některých jiných orchestrech. Jak se cítí ženy v ČF? Nečekaně obvyklá otázka… Já se tady cítila vždy dobře. A že nás přibývá, je taky dobře. Kdyby se to ale mělo někdy přehoupnout ve prospěch žen, byla bych nešťastná.

Proč by se to stalo? Housle jsou dřina a vidím to u svých dětí – holčičky vydrží víc.

Když hudebník dostane v České filharmonii trvalou smlouvu, je to vrcholem kariéry. Odchází z ní jen málo lidí. Jak zde vnímáte svoje působení? Je to první orchestr v republice, nejvíc reprezentuje… Když mi bylo deset, přijela filharmonie do Karlových Varů a já si řekla, tam jednou budu sedět. Tehdy to byl čistě mužský orchestr a holky se mi smály (smích). Takže to vrchol je. Co víc si u nás přát? Kdybych chtěla být sólistkou, tak tady nejsem.

Když jste to nakousla, nabízí se otázka, jestli tady vydrží pan Špaček? Slibuje mi, že jo. (smích) Slíbila jsem mu, že jestli ne, tak si ho chytím. Jsem ráda, že ve filharmonii má ve zkráceném úvazku podmínky, jaké by ve světě nikde neměl, tudíž doufám, že filharmonii neopustí. Pro koncertního je důležité, aby pěstoval i roli sólisty, takže jsem ráda, že si drží i tuto linii své kariéry. Díky tomu předává orchestru nové věci a všichni z toho vlastně profitujeme. Jsem prostě šťastná, že tu je! Takže bych přes HARMONII vzkázala – prosím, zůstaň!

Petra Brabcová

(V ČF od roku 2014. Vedoucí skupiny druhých houslí. Je členkou Orbis tria.)

V roce 2015 jste se účastnila výběru houslí pro Českou filharmonii. Na jaké housle hrajete? Vybíralo se z 18 nástrojů a od října 2015 mám zapůjčen nástroj od Antonia Gragnaniho z počátku 19. století. Je nádherný a hraje se mi na něj úžasně. Je to pro mě velká výzva.

Povězte mi o své hudební cestě. Od malička jsem měla k hudbě hodně blízko, i když moji rodiče jsou jen nadšení jihočeští „amatéři“ s láskou k folkloru. Hodně jsem tedy vyrostla na jihočeských písních a láska k houslím byla něco přirozeného, už kvůli mamince. Ve třinácti jsem šla studovat na Gymnázium Jana Nerudy, protože rodiče nebyli příznivci konzervatoře a chtěli, abych měla gymnaziální základ. V Praze jsem měla štěstí na učitele houslí – pan Fišer na gymnáziu a později pan Foltýn na Pražské konzervatoři. Pak jsem odešla na dva roky do Michiganu, kam mě pozval profesor Charles Avsharian. České vzdělání jsem pak uzavřela na AMU u profesora Ivana Štrause. Takže dlouhá studia, při nichž jsem už hrála v různých orchestrech, komorních souborech a koncertovala. Při AMU jsem vstoupila do PKF a po čtyřech letech udělala konkurs do České filharmonie. Podobně jako Irena Herajnová miluji komořinu, takže hraji v Českém nonetu a v klavírním Orbis triu.

Všechno stíháte? Je toho hodně (smích), ale dá se to skloubit. V komorní hudbě to je teď těžké, protože je tady spousta souborů a ty se perou o každý koncert.

Do České filharmonie jste přišla v létě 2014, tedy v době vedení orchestru Jiřím Bělohlávkem. Přijímal vás tedy kromě dalších on a Josef Špaček, coby koncertní mistr primů. Vzpomenete si, jaký byl konkurs? Dělala jsem konkursy dva, nejdřív do tutti sekundů a poté na vedoucího skupiny. Ten byl těžší repertoárem i přítomností celého orchestru. Pro mě to bylo pocitově také těžké, protože jsem během několika měsíců předtím všechny poznala. Když sedí v publiku vaši kolegové a mají hodnotit každou vaši chybu, tak se ocitnete pod velkým tlakem.

O skupině druhých houslí se říkává, že jsou ve stínu primů. Proč vedete sekundy? Neměla jste ambici být v primech? Byl to možná osud, že vypsali právě konkurs na tutti místo v sekundech. Ale musím dodat, že jsem strašně spokojená. Předtím jsem si v PKF vyzkoušela hru v primech, hodně lidí mě od sekundů zrazovalo, že mě budou bolet záda, že se budu hrbit, protože se hraje hlavně na spodních strunách, že primy jsou zajímavější, ale nelituji toho. Moc mě to baví. Prim je sice jakási zpěvačka, sólistka orchestru, ale sekund je svou „černou prací“ nesmírně tvůrčí, flexibilní, neboť musí kooperovat s okolím, violami, violoncelly, primy, někdy s dechy; jsme jedno ucho.

Jaké má povinnosti a odpovědnost leader skupiny druhých houslí? Leader každé části orchestru udává styl, jakým skupina hraje. Když jsou třeba nejasnosti ohledně délky not, použité části smyčce, tvoření tónu, tak rozhoduje vedoucí. Určuji smyky, řeším spory, tlumočím přání dirigenta skupině a naopak, komunikuji za skupinu s vedením. To je příjemnější část mé práce. Pak je tu administrativa, personální věci, řešení mezilidských sporů…

Koncertní mistři primů se střídají, vy jste dosud hrála drtivou většinu abonentních koncertů. Je to normální? Ano. Vedoucí má v tomto jen malou úlevu a střídám se podobně jako ostatní vedoucí skupin. Koncertní mistr má speciální režim. Je však pravda, že dosud jsem měla tak velký objem koncertů, protože jsem byla rok ve zkušební době. Teď už mám smlouvu trvalou.

Podle Josefa Špačka je důležitý i pohyb a energie, kterou leader skupiny vydává. Platí to i pro vaše sekundy? Určitě se to očekává i od vedoucího druhých houslí. V případě, že hrajeme stejný nebo velmi podobný part jako primy, tak samozřejmě celá skupina sleduje koncertního mistra. Jinak měla bych i pohybem udávat skupině dynamiku, agogiku a způsob hry. Musím dodat, že tohle se stále ještě učím.

Zaujal vás v nějakém orchestru leader druhých houslí? Před časem jsem byla na koncertu Mahler Chamber Orchestra, kde sedí sekund naproti primu, což je pro kontakt složité. Obzvlášť v Rudolfinu, kde se na pódiu moc dobře neslyšíme. Obdivovala jsem souhru tohoto orchestru, jak leader sekundů visel očima na koncertním i dirigentovi. Ten mladý muž byl skvělý a inspirovalo mě to.

Jaké jsou sekundy České filharmonie? Líbí se mi, že se nebojí, hrají sebejistě, výrazně. Často je to ku prospěchu věci, někdy ale ne.

A jaké jsou smyčce jako celek? Říkává se, že smyčce mají u nás specifický zvuk, jsou zpěvné, široké… Nevím, nemám dost zkušeností s jinými orchestry. Nepochybně však mělo a má na zvuk vliv, že filharmonie zkouší a má domov v Rudolfinu. Je to totiž sál, který hodně inspiruje a také hodně věcí jakoby zahladí. Například smyčce se nemusí bát hrát zde svobodně, široce. Česká filharmonie toho využívá ve zvukové plnosti. Občas bych nám smyčcům vytkla, že neumíme jít do úplného piana, využívat extrémní nízké dynamiky.

Není to ale také problém dirigenta? To také, ale myslím, že orchestr by měl být schopen extrémních pian nezávisle na něm.

Když hrajete na turné v sálu, který má zcela jiné parametry, například Suntory Hall nebo Filharmonie v Berlíně, je ona vý­hoda zvuku České filharmonie přenositelná? Právě v takových sálech se ještě více uplatní zvuková charakteristika filharmonie. Vždycky se tam hraje dobře, protože máme lepší kontakt nežli v Rudolfinu, přičemž lidé hrají stejně jako doma. Právě rozmáchlost a zvuková šíře smyčců je to, co svět oceňuje.

Takže se v sekundech cítíte dobře? Je to domov. Máme výborný kolektiv, snad si sedli i oni se mnou. Doufám, že to nebude znít banálně, ale jsem hodně spokojená jak se stránkou uměleckou, tak lidskou.

Prožila jste téměř celé dosavadní druhé působení Jiřího Bělohlávka v roli šéfdirigenta. Co si o něm myslíte? Strašně si jej vážím. Je obrovským přínosem nejen pro orchestr, ale pro celou instituci. Mám pro to silné důvody. Má neuvěřitelnou energii, která z něj sálá při každé zkoušce, každém koncertu, zájezdu. Jeho pečlivost o detaily jsem u nikoho jiného nezažila, je až puntičkářská. Dokud nenaplní svou představu, nejde dál. V přípravě je hodně náročný, chce mít vše pod kontrolou, ale když přijde energie a uvolnění koncertu, tak vznikají nádherné okamžiky. Jsem ráda, že prožívám jeho období u České filharmonie.

Kateřina Javůrková

(V ČF od roku 2013, skupina lesních rohů. Je členkou dechového kvintetu Belfiato.)

Jaká byla vaše cesta k lesnímu rohu? Táta byl amatérský trumpetista a jedním z jeho muzikantských přátel byl hornista z Národního divadla. Protože měl k horně hezký vztah, chtěl, aby se jí jedno z jeho dětí věnovalo. S bratrem jsme hráli od malička na zobcové flétny u pana profesora Žilky. V teen­agerovských letech bylo třeba vyměnit píšťalky za něco důstojnějšího, a tak brácha přešel automaticky na klarinet a mě táta přemluvil na lesní roh. A protože jsem byla asi moc malá na to, abych se bránila, tak mi horna zůstala. Takže lesní roh… (smích)

Co si myslíte o Jiřím Bělohlávkovi? Otázka na tělo (smích). Nechci, aby to znělo patolízalsky, ale já mám pana Bělohlávka opravdu ze srdce ráda a mám s ním jenom dobré zkušenosti. Poprvé jsem se s ním potkala v pékáefce. Když mě poprvé viděl, malou holku na druhé horně, mohlo mi být sedmnáct a byl to myslím sedmý Beethoven, kde jsem měla ve Scherzu sólo, tak jsem mu musela snad deset minut hrát to sólo před celou kapelou a neustále si něco vymýšlel – rychleji, pomaleji, crescendo… Doslova si mě vyzkoušel a já se strašně klepala. Od té doby mi už nikdy nic takového neudělal. (smích) Mám z něho obrovský respekt, ale zároveň cítím, že o mně ví. Je to prostě osobnost a jsem šťastná, že jsem do filharmonie přišla v době, kdy jsou tady pánové Bělohlávek, Mareček, Hanč. Nevím, jak to bylo předtím, ale vím, že teď zažívá Česká filharmonie super časy. A je to i díky panu Bělohlávkovi.

Jaký je hudební vztah orchestr – Bělohlávek? (smích) Takové otázky nemám ráda… Z toho, co jsem slyšela od kolegů, mám pocit, že udělal s orchestrem obrovský kus práce. Neumím posoudit, jaká byla kvalita před pěti, deseti lety, ale momentální úroveň je hodně vysoká.

Můžete porovnat Pražskou komorní filharmonii a Českou filharmonii. To se nedá porovnávat, protože jsou to dva vynikající, zcela rozdílné orchestry. Hrají jiný repertoár, mají z podstaty obsazení jiný zvuk – v podstatě komorní těleso a obrovský orchestr. Můžu to vnímat jen z osobnější stránky. Když si občas zahraji v pékáefce, tak mám pocit rodiny, přátelské atmosféry. Naproti tomu filharmonie je přece jen kolos a práce je pro dirigenta rozdílná. Zvlášť silně to musí vnímat pan Bělohlávek, který je otcem pékáefky. Ta má však jeden obrovský handicap. Je to o.p.s, která musí každý měsíc bojovat o přežití. Filharmonie je samozřejmě na zcela jiném ekonomickém levelu.

V České filharmonii jste už odehrála docela dost koncertů. Kteří dirigenti nebo skladby byly „ve zlatém seku“? Těžko vybírat. Zážitkem bylo třeba hrát pod panem Eschen­bachem, ale spíše opačně – je těžké říct, co nebylo dobré, protože je tady tolik skvělých koncertů. Je tedy možná snadnější si vzpomenout na ty, které mě nebavily, ale o těch mluvit nebudu. (smích) Ve filharmonii si strašně užívám možnosti hrát velká díla, která jsem předtím znala jen z nahrávek, například Brahmse, Brucknera, Debussyho. A navíc se světovými dirigenty a sólisty. A jako bonus jsou pro mě zájezdy, třeba Suntory Hall – super skladba, super dirigent, super sólista, na krásném místě. Pak je radost z hraní ještě větší.

Filharmonie v posledních letech dost snížila věkový průměr. Je to nějak znát v práci orchestru? Určitě. Mládí energeticky obohacuje. I když zase – nemám srovnání, protože jsem ve filharmonii myslím stále ještě nejmladší. Je to ale fajn, že sem nemusím chodit jen do práce, ale mohu se těšit na přátele.

Horny měly vždy výbornou pověst a říkává se, že mají specifický zvuk a tradici. Co si o tom myslíte? Snad to nebude egoistické, ale skutečně je to tak. Ve světě jsou prostě nadšeni z našeho hornového zvuku. Máme v sobě zažité na hornu zpívat, hrát melodicky jemně, měkce, kultivovaně, netroubit, záleží nám na barvě zvuku. Když to takto vnímá každý, tak je zvuk skupiny lesních rohů kompaktní a krásný. To ale platí i pro jiné české orchestry.

Jak se cítí ženy v České filharmonii? Normálně. Vždy jsem se pohybovala hlavně mezi muži, takže jsem o postavení žen nikdy ani neuvažovala. Určitě se tady cítíme dobře. Teď je nás tady akorát. Kdyby se počet žen zvyšoval, tak by to byl děsný babinec. Ale jak jsem o tom mluvila, mám obavu, že žen v orchestrech ve všech nástrojích bude po celém světě přibývat.

Zázemí orchestru? Jeden příklad. Není obvyklé, aby měl zahraniční orchestr to, co je v Rudolfinu. Ani v Berlínské filharmonii nemají horny svou šatnu, ale to se týká i dalších skupin – trombonů, sekundů… Stejné je to s Orchestre de Paris, s nímž mám osobní zkušenost. Na druhé straně v Rudolfinu je Dvořákova síň, inspirující malý sál. Je super, ale Praha by měla mít nový špičkový velký sál. Nedávno jsem byla uchvácena novým sálem v Katovicích, které jsou asi třikrát menší nežli Praha.

Vytvořila jste Cukrárnu za rohem. Pro Jiřího Bělohlávka jste k jeho narozeninám udělala dort, který se svými parametry dostal do české Guinessovy knihy rekordů. Je to vlastně cukrárna za lesním rohem. Peču už dlouho, protože mám ráda sladké a strašně mě to baví, zatím většinou pro přátele, kolegy a známé, takže teď dělám týdně kolem pěti dortů.

Prý hodně běháte? Běhám už asi osm let, každý den a teď se to přehouplo kla­sicky v závislost a mentální očistu. V současnosti půlmaratony a také jsem s přáteli běžela štafetu od pramenů Vltavy do Prahy. Je to dobré pro hornu i pro cukrařinu (smích).

Lucie Maňourová

(V ČF od srpna 2014. Vede zákaznický servis České filharmonie.)

Nebudu předstírat, že se neznáme. Byla jsi muzikoložkou, vysokoškolským pedagogem, občas i novinářem. Nelituješ, že se z tebe stal speciální druh úředníka? Určitě ne. Jsem v instituci, která produkuje skvělé koncerty. A úředničina se týká koncertního provozu a hudby a jako bonus si zajdu večer na báječný koncert (smích).

Staráš se o zákaznický servis. Mohla bys jej přiblížit čtenářům? Zákaznický, vlastně informační servis se má starat o všechny, kteří projeví zájem přijít do Rudolfina na koncert České filharmonie nebo si opatřit nahrávku, nějakou publikaci a podobně. A samozřejmě pečujeme o naše abonenty, kteří jsou naším rodinným stříbrem. Primárně jde ale o vstupenky. Provozujeme tak zvaný infomail a telefonickou infolinku, která je aktivní od 9 do 18 hodin, v den koncertu až do jeho začátku, můžeme zařídit rezervaci vstupenek, informujeme o programu a účinkujících, o koncertním plánu, dotazů je skutečně hodně.

Kolik má Česká filharmonie rodinného stříbra? Abonentů je hodně přes dva tisíce, abonentních vstupenek přes šest tisíc.

Ví se, jaký je nejstarší abonent? Přesně to nevím, ale v abonentské anketě, kterou provádíme co dva roky, se přihlásili abonenti, kterým bylo přes devadesát. Jinak máme klienty, kteří jsou abonenty od šedesátých let. Abonentky se i dědí, takže jsou rodiny spjaté s filharmonií už od předválečné doby.

Je-li tolik abonentů, je vůbec ještě možné získat abonentku? Je to možné, ale při výbě­ru míst si musí člověk vystačit s tím, co zbývá, protože abonentům při zahájení předprodeje držíme ještě dva měsíce jejich místa, aby měli čas na obnovení abonmá. Ale je pravda, že už pomalu začínáme narážet na strop kapacity Dvořákovy síně.

Kolik míst či procent je ve volném prodeji, mimo abonmá? V červnu, kdy začíná tento prodej, je to přibližně 30 procent sálu: když si ale člověk vzpomene měsíc, neřku-li týden před koncertem, tak musíme lidi mnohdy zklamat, protože je vyprodáno. Například ve 120. sezoně to bylo hodně na­pjaté, protože na většinu koncertů byl sál zcela plný. A v té nadcházející tomu nebude jinak.

Toto je zkrácená verze, kompletní rozhovor v HARMONII 7/2016 (koupit)