Houslistka Olga Šroubková (1993) je typickým představitelem hudební generace 90. let – energická, zdravě sebevědomá, cílevědomá, optimistická. Patří mezi nejvýraznější houslové talenty této země. Jelikož je, jak se říkává, soutěžní typ a netrpí bázní či svazující trémou, účastní se řady soutěží, kde buďto vítězí, nebo je aspoň laureátkou. Zatím nejtěžší zkouška zralosti ji však čeká letos – Mezinárodní soutěž Pražského jara. (Z jejích dosavadních triumfů jen několik příkladů – soutěž Nadace B. Martinů, Chengdu International Violin Competition a vloni Premio Rodolfo Lipizer International.) Na housle hraje od čtyř let; prvním učitelem byla její matka Rimma Kotmelová, žačka Viktora Pikajzena. Řadu let byl jejím mentorem na Gymnáziu Jana Nerudy a na Pražské konzervatoři Jiří Fišer. Od října 2014 studuje na Hochschule für Musik, Theater und Medien v dolnosaském Hannoveru pod vedením Adama Kosteckého. V letech 2014 a 2015 se nadějně pokusila o konkurz na pozici koncertního mistra České filharmonie. Je spřízněna s houslistou Karlem Šroubkem, někdejším koncertním mistrem České filharmonie, a pěvkyní Antonií Denygrovou; hraje na nástroj houslaře Rastislava Žumara z roku 2009. Myslím, že ani ona zatím neví, jestli bude jednou sólistkou, nebo orchestrální hráčkou, nicméně na roli přinejmenším koncertního mistra zahraničního orchestru talent rozhodně má.
Vaše curriculum vitae je na české poměry mimořádné počtem soutěží a hlavně výsledky, přehled vítězných vavřínů je pozoruhodný. Nemohu se nezeptat, jestli je pro vás výzvou houslová soutěž Pražského jara 2017? Samozřejmě ano.
A jaká hudba je požadována? V předkole Bachova fuga z 2. sólové sonáty, jedno paganinské capriccio a Dvořákův Mazurek. Totéž bude v 1. kole, plus navíc pomalá věta z Bacha, v 2. kole bude třeba zahrát novou skladbu Davida Lukáše Balada o Nackenovi a houslistovi, sonátu z hudby 20. století (já budu asi hrát Martinů Rapsodii), virtuózní kus a Mozarta s kadencí, v 3. kole jsou na výběr koncerty Dvořáka, Sibelia, Čajkovského a Brahmse. Kdyby to došlo tak daleko, tak se chystám na Čajkovského.
Když jsme u repertoáru. Kolik koncertů momentálně můžete kdykoliv a kdekoliv zahrát? Kvůli četnosti soutěží, kde se opakuje víceméně tentýž okruh skladeb, jich moc nebude – Mendelssohn, Čajkovskij, Sibelius, Brahms a Mozart. Toho miluji. Je sice choulostivý, ale nádherný. Za Mozartův 3. koncert G dur jsem dokonce dostala na soutěži Lipizer zvláštní cenu a potěšilo mě, že se líbila i moje kadence. Ale hrála jsem i koncerty A dur a D dur.
Soutěže někdo odmítá, jiný vítá, někdo je miluje, jiný je považuje za nutné zlo. Zlo to určitě není. Já jsem docela soutěživá, takže mi to nevadí. Když jsem na pódiu, tak nerozlišuji, jestli je to koncert, nebo soutěž. Když jsem po hraní se sebou spokojena, tak je mi celkem jedno, co s tím porota udělá. Už to neřeším. Samozřejmě člověka potěší, když něco vyhraje, i když zpětně nějak nemohu uvěřit, co se mi zatím podařilo.
Jaká byla vaše zatím poslední soutěž – Rodolfo Lipizer? Bylo tam nejvíc repertoáru ze všech soutěží, kde jsem hrála. Například v druhém kole jsem hrála padesát minut. Náročné bylo i čekání na výsledky a strašné horko.
Nejste sama, kdo po absolvování střední školy odešel studovat do ciziny. Co vás k tomu vedlo? Byla to nedůvěra v tuzemské školy? Popravdě ano, byla v tom nedůvěra v pražskou vysokou školu. Nikdy mě nenapadlo, že bych studovala v jiném českém městě nežli v Praze. Ale v Praze jsem se nějak nenašla v žádném z pedagogů. Navíc mi můj bývalý učitel Jiří Fišer, maminka a další lidé říkali ‚jdi ven, nezůstávej tady‘. Další věc – bez vysoké školy se v zahraničí nelze pořádně naučit cizí jazyky a bez papíru z renomované školy je složité najít dobrou práci. I tak to nebude jednoduché, kdybych se například pokusila najít v Německu angažmá, protože němčina není mým rodným jazykem. Ale budu mít výhodu pěti let v Hannoveru.
Vaši kolegové si rozšiřují vzdělání ve Vídni, Drážďanech, Berlíně, Londýně, Basileji, v USA, vy však studujete na Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru. Proč právě tam a proč právě u profesora Adama Kosteckého? Hannover zase není až tak neznámý. Studovali tam třeba někteří naši trombonisté… Dostala jsem se tam jednoduše. Na soutěži v Kloster Schöntal byl v porotě profesor Adam Kostecký, polský Němec, který učí v Hannoveru. Když zjistil, že mluvím díky mamince plynně rusky, tak jsme si chvíli povídali a vyměnili si kontakty. Pak jsem mu napsala, jestli bych mu mohla zahrát, hodina se nám oběma moc líbila, udělala jsem zkoušky a bylo to☺.
Jaký je váš učební jazyk? Ruština.
Vraťme se na počátek vaší hudební cesty. Prý jste začala hrát na housle ve velmi raném věku. Ovlivnilo vás rodinné prostředí? Určitě. Od počátku bylo jasné, že budu hrát na housle, i když moje babička Antonie Denygrová, bývalá sólistka Národního divadla, si velmi přála, abych zpívala. Díky Bohu moje hlasová poloha není pro to moc výhodná. Ale myslím, že i ona byla ráda, že jsem začala hrát na housle, a je teď na mě pyšná. Maminka mě vedla do necelých devíti let a nebylo to ono, neměla jsem disciplínu. Ne náhodou se říká, že rodič těžko naučí své dítě hrát na hudební nástroj. V devíti mě začal učit profesor Fišer a já zjistila, že budu muset cvičit. U něho jsem pak vydržela až do jednadvaceti.
Jste typ houslisty, kterému to jde tak říkajíc samo? ☺ Moji kolegové by teď začali křičet – „vždyť na co sáhne, to jí jde“. Kdysi jsem studovala i příčnou flétnu a během krátké doby jsem se dostala na slušnou úroveň, takže nějaký „talent“ rychlého učení asi mám, ale nejsem myslím nijak mimořádná. Mám jen jednu důležitou výhodu – velmi dobrou fotografickou hudební paměť. Skutečně velmi rychle si zapamatuji v podstatě cokoliv včetně orchestrálních partů. Například bych vám tady dala part Novosvětské včetně pauz dechů☺. Ale to nemá nic společného s tím, že musím jako všichni dřít intonaci atd. Asi od dvanácti let, kdy cvičím sama, tomu dávám rozumný počet hodin.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2017 (koupit)
