Něžně krotké kontrasty Emmertovy 25. symfonie

Ve čtvrtek 1. června 2017 proběhla v brněnském kostele sv. Augustina premiéra 25. symfonie K tobě byl poslán anděl nedávno zesnulého skladatele Františka Emmerta. O provedení se postaral orchestr Ensemble Opera Diversa pod taktovkou Ondreje Olose. Skladba komponovaná pro violu, varhany, mezzosoprán a smyčce je současně předposlední symfonií Františka Gregora Emmerta, V sólovém obsazení se představil Milan Paľa na violu, Marek Paľa na varhany a mezzosopranistka Jarmila Balážová.

V českém prostředí pravděpodobně nenajdeme skladatele, který by se počtem symfonií přiblížil Emmertovu odkazu. Hnacím motorem většiny děl pak byla především autorova hluboká katolická víra. Již samotný název symfonie odkazuje k mariánské modlitbě svaté Kateřiny Sienské, ze které autor vybral verše ke zhudebnění druhé věty. Symfonie je dělena na čtyři části, první s názvem Vinice – Canto sperare začíná zpěvem osmdesátého žalmu. Antifona se svojí melodikou odkazuje k dávným kořenům izraelského lidu. Jarmila Balážová svým něžným zvoláním zahájila Emmertovo dílo. Průzračně čistý a nezdobený zpěv naplnil prostory chrámu svojí posvátnou prosbou k Bohu, zpěv prostý a neoděný v honosné roucho prázdné exhibice. Každý tón zářil jasnou a bezchybnou intonací. Násilný vpád varhan však nakonec přerušil meditativní ráz první věty. Bohaté harmonické děje a rázná hra smyčců vybičovala autorovu prosbu až k samému nářku. A to vše, aby nakonec zazněla poslední prosba ve skromné a průzračné sazbě.

Ondrej Olos

Něžný začátek druhé věty s názvem Den milosti – Canto d’amore  tvoří kontrast k původnímu zoufale prosebnému tónu první věty. Obzvláště křehké zhudebnění textu „Maria dnes je den milosti“ tvoří most mezi novou a starou kompoziční praxí. Emmert ve své symfonii neopouští ani jeden ze světů, oba k sobě přivine se stejnou láskou a pochopením. Opět jsou to varhany, které po konci textu druhé věty proříznou hudební fakturu ráznou disonancí. Stejně jako v předchozí větě je i zde kladen velký důraz na bohatou dynamiku, orchestru i sólistům se dařilo zachovat si jednotnost a výtečnou intonaci i ve velmi rychlých a dynamicky vyhrocených pasážích. Byla to však především třetí věta Trním korunován – Canto doloroso ve které orchestr i sólisté projevili svůj absolutní cit pro veškeré dynamické odstíny. Sólová viola barevně ozvláštněna hraním u kobylky dokázala burácet stejně jako téměř neslyšeně šeptat. Milan Paľa svým přednesem zcela vystihl zdánlivou rozpolcenost třetí věty. Organicky působila pak především imitační komunikace mezi varhanami a zbytkem orchestru, stejně jako rytmicky náročné plochy orchestru a varhan v podání Marka Paľy. Především ve dvou posledních větách se projevily veškeré síly sólistů. Skutečně vyzdvihnout si zaslouží především přednes Jarmily Balážové, jejíž hlas dokázal být pevný a čistý v invokačních formulích, a přitom se vzrušeně chvět ve vyhrocených okamžicích. Vysoce expresivní styl Milana Paľy v tomto případě fungoval skvěle, jedná se přesně o ten typ repertoáru, kterému tento přístup vyhovuje.

Poslední větu Jsi mým přístřeším pod hvězdnou oblohou – Canto caritatis tvořil text modlitby Gertrudy von Le Fort. I zde nacházíme onen sladký kontrast mezi konejšivým a dravým, mezi sladkým a zoufalým a koneckonců i mezi novým a starým. Něžné zhudebnění věty „žádné lidské srdce se nemusí bát“, snad jen zdánlivě kontrastuje se zbytkem věty. Stejně jako jen zdánlivě kontrastují moderní vlivy v Emmertově symfonii s těmi starými. Bylo by těžké vystopovat v díle důvěrně známé prvky, a přitom je oddělit od současného hudebního jazyka, stejně jako by bylo těžké vytrhnout nové prvky a odlišit je od léty prověřené hudební tradice. Ve skladatelově symfonii totiž neexistují oba tyto světy vedle sebe, ale jsou propojeny v jeden celek. Vzniklo tak dílo, které je z pohledu moderní hudby tradiční a krotké a z pohledu starší hudební praxe pak zase dravé a disonantní. Emmertova symfonie však právě díky tomu dokáže vzbudit širokou škálu pocitů, balancovat na hranách a libovolně strhávat posluchače tím kterým směrem se jí zamane. Snad nebudu přehánět, když dodám, že pro mě osobně se jednalo o jeden z nejniternějších zážitků tohoto roku.

Sdílet článek: