pondělí, 12. září 2016

Další pokus o zdolání opusu 81

Napsal(a) 

Ivo Kahánek a Josephine Knight, foto Petra Hajská Ivo Kahánek a Josephine Knightfoto: Petra Hajská

Dvořákova Praha se před třemi lety rozhodla přispět do komorního života metropole široké obzory otvírajícím konceptem tvůrčí dílny, kdy se sejdou hudebníci, kteří spolu před tím většinou nehráli, připraví program a ihned jej nabídnou posluchačům. Nad vším má bdít odborný kurátor. Nejdříve jím byl cellista Jiří Bárta, po něm se náročné role ujal Ivo Kahánek a letos houslista Daniel Hope, čímž festival vyslal do světa zajímavý signál. Koncept kurátora a tvůrčí dílny má výhody i nevýhody. Pozitivní jiskření, napětí, pocit novosti a projevená umělecká svoboda mohou být narušovány několika riziky – časový tlak pro souhru, vypracování všech vrstev dané skladby, možné rozdíly mezi umělci. Je to tedy do jisté míry vzrušující loterie. V minulosti Dvořákově Praze někdy vyšla (například Quatuor Ébène – Jiří Bárta), jindy ne (například Vadim Repin, Jiří Bárta, Konstantin Lifschitz).

Centrem komorní řady Dvořákovy Prahy je již několik let Anežský klášter. V magickém prostoru se v sobotu 10. září odehrála vskutku komorní hudební pocta Dvořákovi (verbální pak skrze Daniela Hopea přítomnému Antonínu Dvořákovi III.). Mezinárodně respektovaný britský houslista vybral méně hraný Klavírní kvartet č. 2 Es dur, op. 87, B. 162 a naopak často uváděný Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, B. 155, jedno z klíčových komorních děl hudby 19. století. Jeho partnery byli pianista Ivo Kahánek, violista Paul Neubauer, violoncellistka Josephine Knight a Jakub Fišer, jenž hrál druhé housle v kvintetu. Obecně mohu konstatovat, že provedení obou opusů mělo velmi dobrou festivalovou úroveň, jedním dechem ale dodávám, že jsem přece jen čekal více. Pokusím se vysvětlit moje poznání. Jestliže pan Hope v úvodu programu napsal, že obě díla vyzařují energii a svěžest, tak interpretace byla v tomto směru příkladná. Jenže bych uvítal raději méně zemitosti a rozmáchlého muzicírování a více přesnosti, technické i tónové jednotnosti. Z hlediska hloubky interpretace a připravenosti byl dominantou večera Ivo Kahánek, jehož podání zvláště kvintetu je stále lepší. Zanechal ve mně ještě silnější pocit než kdysi Jan Panenka. (Kdyby se koncert konal ve Dvořákově síni a mohl hrát na nový rudolfínský Steinway, výsledek by byl asi ještě zajímavější.) Mimořádné tónové dispozice ukázal Daniel Hope. Jakkoli violista a cellistka jsou renomovaní a mimořádně muzikální umělci, v sousedství obou pánů byly 10. září jejich výkony matné a v některých místech (hlavně kantabilních) tónově poněkud impresionisticky mlžné, na několika místech intonačně sporné (například - viola: Dumka z kvintetu, violoncello: finále kvartetu, 1. věta kvintetu). (Možná Paul Neubauer patří mezi „nejžádanější violisty současnosti“ a Josephine Knight patří mezi „nejvyhledávanější interpretky své generace“, jak uvedla programová brožura, ale ten večer tomu tak nebylo.) Kupodivu dokonalý nebyl ani Daniel Hope (přílišné ponoření do tématu první věty v kvintetu na úkor hudební logiky, technicky velkorysé Scherzo op. 81, občas nelogické frázování jdoucí proti duchu autografu). V hlavě však mám i řadu pozoruhodných okamžiků v 2. a 3. větě kvartetu, zpívající, zvonivé vstupy klavíru v kvintetu, souzpěv obou houslí v kvintetu, kdy se Jakub Fišer, jenž za svými partnery nijak nezaostal, telepaticky snažil přizpůsobit Danielu Hopeovi, což asi nebylo vždy snadné. Nejméně organické mi připadalo Finale v kvintetu. Hodně mi pak vadily jemné diference v souhře a rozhodně jsem nečekal technické nedotaženosti u smyčců, nejspíše daň výše popsanému konceptu komorní řady.

Daniel Hope, Jakub Fišer a Ivo Kahánek, foto Petra Hajská Daniel Hope, Jakub Fišer a Ivo Kahánekfoto: Petra Hajská

Projektové ad hoc formace jsou běžnou součástí komorního života ve světě, kde hraje klasická hudba důležitou roli. Pro festivaly či nahrávky je vedou i jiní houslisté (například Renaud Capuçon, Julia Fischer, Itzhak Perlman, Janine Jansen, u nás Jan Špaček). Kdyby Daniel Hope (potažmo pořadatel), oslovil například cellistu Tomáše Jamníka nebo violistku Tabeu Zimmermann, mohl se výsledek přiblížit historické nezapomenutelnosti.

Klavírní kvartet Es dur je bezesporu mistrovským dílem, nicméně hloubkou a kompoziční kreativitou jej zastínil Klavírní kvintet A dur. Poněkud pikantní zvláštností bylo, že Ivo Kahánek totéž dílo hrál na témže festivalu v září 2015. Tehdy to bylo s Tetzlaff Quartet. Přes dílčí výhrady, které jsem napsal, je srovnání jasné – interpretace formace Daniela Hopea byla o třídu vyrovnanější a zajímavější! Přesto na absolutní zdolání dvořákovského monumentu op. 81 si musím počkat. Snad jednou budu mít štěstí živě slyšet ve všech aspektech dokonalé provedení této geniální hudby, jako tomu téměř bylo před sedmi lety díky teamworku András Schiff – Panochovo kvarteto... S napětím budu, jistě nejen já, čekat na jméno kurátora komorní řady MHF Dvořákova Praha 2017.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.