Aleph Gitarrenquartett v Olomouci: Přehlídka současného instrumentálního kvartetu

V pondělí 2. října odstartoval v Olomouci již devátý ročník mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc. Druhým koncertem večera byl program v podání německého kytarového kvarteta Aleph Gitarrenquartett. Soubor zaměřující se na hudební jazyk a interpretační techniky 20. a 21. století odehrál v komorním prostředí divadelního sálu Uměleckého centra Univerzity Palackého skladby pocházející především z období posledních dvaceti let.

Úvodní skladba Die Sprache ist die Strafe španělského autora Alberta Hortigüely již záhy naznačila zásadní momenty celého vystoupení: důraz na přirozený dozvuk, předávání ozvěn mezi nástroji a prostorové zpracování hudebního materiálu. Forma aktuálního instrumentálního kvartetu přirozeně eliminuje tradiční melodiku, jejíž náhradou je zde distribuce opakovaných tónů mezi hráči navzájem. Dvojice až čtveřice partů staccat či skluzů tvořily v polyrytmické faktuře přesná i mírně obměněná echa, zatímco klouzavé akordy přes všech šest strun hrané se slide válečky oživovaly domovské kontexty tradiční klasické kytary.

Martin Smolka a Aleph Gitarrenquartett, foto MusicOlomouc

V podobné tendenci akcentace ozvěn navázala kompozice Martina Smolky Bašó, pojmenovaná dle japonského mistra básní haiku. Inspirace jeho tvorbou, zabývající se volným průběhem bytí, přírodními motivy a prostotou přítomného okamžiku se jasně odráží v křehkosti skladby, jež především nespěchá a těsně v sobě integruje ticho jako formu hudebního prostředku. V částech synchronního tutti se vyjevuje nezvyklá plnost akordů díky mikrotonálnímu rozladění strun otevírajícímu vyšší harmonické frekvence. Smolka jde až na nejzákladnější úrovně ladění s velmi přesnými pokyny udanými na jednotky centů. Vedle toho operuje s širokou paletou artikulací v čele s flažolety, zatlumováním strun a úzkými staccaty. Bašó tak svého posluchače vnáší do intimního prostředí jemných obměn hudebního materiálu na úrovni nejmenších intervalů.

Odlišnou linii soudobé instrumentální tvorby představila skladba Ziffer H Hut z roku 2011. Koncept španělské skladatelky Irene Galindo Quero je zakotven v detailně popsané teorii vycházející z literární a lingvistické interpretace znaku v dějinách lidské kultury a jejího zachycení v hudbě. Navzájem nezávislé linie a volné struktury zrcadlí různé strukturní aspekty symbolu písmene h v navzájem lišících se kontextech. Hudebnímu vyjádření těchto intencí napomáhala především hra na kytary preparované přímo v průběhu skladby dřívky podsunutými pod strunami. Tato úprava umožnila razantnější ohýbání tónu, ale zároveň témbrovou nápodobu zvuku nástroje koto při hře na kratší část struny. Artikulační rozsah nástroje však byl bezezbytku využit již běžnými způsoby hry – perkusní údery, tremolo, pizzicato, přírazy… Vedle těchto technik byl rozšířen i pomocí drobných předmětů, např. kovovými náprstky či sponkou zavěšenou u kobylky, vytvářející výrazný efekt zkresleného tónu.

Aleph Gitarrenquartett, foto MusicOlomouc

Nejstarší skladbou programu byla Music for Marcel Duchamp z roku 1947. Původně sólovou kompozici Johna Cage pro preparovaný klavír upravil Martin Smolka pro čtveřici nepreparovaných kytar. V širokém aranžmá se zesíleným prostorovým efektem díky komornímu charakteru interpretace zřetelně rozvrhuje jednotlivé vrstvy i samotné součásti tónu. Úzce synchronizované a pečlivě vyvážené dvojice pizzicato-flažolet hrané na různé kytary současně jsou zde ve skutečnosti dvěma složkami jednoho úderu na upravený klavír v originální skladbě. Pizzicato ve Smolkově úpravě zastupuje tlumený úder kladívka, flažolet pak replikuje přeznívající vyšší harmonické frekvence, které Cage vyvolal přesným umístěním předmětů na uzly chvění klavírních strun.

František Chaloupka a Aleph Gitarrenquartett, foto MusicOlomouc

Závěr večera patřil Františku Chaloupkovi, tedy světové premiéře jeho Kytarového kvartetu č. 1 „The Aleph“. Přibližně pětadvacetiminutová skladba je nazvána podle povídky argentinského autora Jorge Luise Borgese, z jehož fantastického literárního díla čerpal skladatel již dříve, například v kompozici The Book of Sand (2010). Tato hudba, operující s pojmem nekonečnosti, vykazuje veškeré znaky Chaloupkovy osobité tvorby. Částečně otevřená partitura dovoluje jistou míru variací v rámci pevně dané sekvence motivů. Harmonicky zhuštěné, útržkovité repetitivní struktury procházejí obměnami na úrovni nejmenších intervalů, zatímco se organicky přelévají mezi různými nástroji. Částečný překryv různých ploch je právě v rukou samotných hudebníků, kteří na sebe musí operativně reagovat v reálném čase. Neobyčejná úroveň sehranosti interpretů se prokázala právě v momentech, kdy na základě pokynu skladatele nesměli hrát současně. Takřka nepřetržitý, plný hudební proud kvartetu zároveň neopomíná velkorysý, vrstvením znásobený dozvuk a pozvolné dynamické vlnění. Charakteristický harmonický prostor je vytvořen mikrointervalovou úpravou kytarového ladění, jedinečné obměny a periodické návraty témat pak udržují hudební materiál neustále čerstvý. Nanejvýš přirozené plynutí hudby, nastolené v úvodních deseti minutách, však bohužel ztrácí dech v kontrastní druhé polovině vyplněné především neznělými tóny. Skladba se v těchto momentech takřka ztrácí sama v sobě. Přesné, téměř až industriální ostinato pak uzavírá tuto kompozici, která se i přes jistou krizi ve druhé polovině stále zařadila mezi vrcholy večera věnovaného současnému instrumentálnímu kvartetu.

Sdílet článek: