Včerejší slavnostní vyhlášení vítězů letošních ocenění časopisu Gramophone proběhlo formou on-line streamu (záznam lze zhlédnout zde). Cenu v kategorii sólové vokální tvorby získala nahrávka Janáčkova Zápisníku zmizelého, Říkadel a Moravských lidových písní s tenoristou Nicky Spencem, klavíristou Juliusem Drakem a mezzosopranistkou Václavou Krejčí Houskovou.

Dodnes mám v sobě milou vzpomínku na záskok německého klavíristy (a též dirigenta) Alexandra Lonquiche na Pražském jaru 2013, kdy pohotově nahradil Leiva Oveho Andsnese a s Mahler Chamber Orchestra a s bravurou a docela osobitě provedl druhý a čtvrtý Beethovenův klavírní koncert. Nejspíš to byl zásadní důvod,  proč mu učinilo Pražské jaro nabídku být rezidenčním umělcem letošního festivalu.

Když jsme v prosinci připravovali přílohu jednoho celostátního deníku věnovanou právě zveřejněnému programu 72. ročníku, jistý čas jsme s kolegy diskutovali o vhodnosti nadpisu úvodního slova ředitele festivalu Romana Bělora, nadpis článku totiž vymyslel šéfredaktor: „Pražské jaro bude mít něco pro každého“. V některých z nás možná vznikla obava, že to bude vykládáno jako snaha příliš se vlichotit publiku, že dramaturgie je málo vyprofilovaná, chybí jí jednotící téma.

Konec srpna byl ve znamení zveřejnění výsledků respektované ankety Echo Klasik, kterou organizuje od roku 1993 Deutsche Phono-Akademie.  Ceny budou sice předány na slavnostním ceremoniálu 18. října v berlínském Konzerthausu, ale výsledky byly odtajněny už 24. srpna. Seznam všech oceněných je k dispozici na echoklassik.de, takže výčet není nutný. Pro českého diskofila může být zajímavé, že

Sibelia jsme na Pražském jaru letos slyšeli od Italů, finský dirigent Jukka-Pekka Saraste naopak k pohostinskému vystoupení s Českou filharmonií přivezl tak trochu vídeňský program. Ostatně - i v Kolíně nad Rýnem, kde působí, se docela dost věnuje repertoáru z německé jazykové oblasti; tak proč ne.

Institucí, které jsou vzletně označovány jako národní stříbro či poklad, je pěkná řádka. Některé zrcadlí sluneční paprsky, jiné jsou zašlé, ale všechny se snaží mít co nejvíce lesku. Pražské jaro, festival s rozpočtem více než 80 milionů korun, jakkoliv je počítání ošidné, připravilo pro rok 2015 v některých parametrech hodně naleštěný sedmdesátý ročník. Na hlubší úvahu bude ještě hodně času, v posledním měsíci 2014 mi dovolte jen letmou glosu.

Program jubilejního 70. ročníku festivalu Pražské jaro přináší 45 koncertů se širokým dramaturgickým rozpětím – od hostování velkých zahraničních symfonických orchestrů, přes koncerty komorní hudby, až po specifické projekty přinášející premiéry nových děl či hudbu starších epoch v autentické interpretaci. V květnu do Prahy na pozvání Pražského jara zavítá mimořádně silná sestava zahraničních symfonických orchestrů v čele se svými šéfdirigenty – Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem...

U nás neznámá norská houslistka Vilde Frang (1986) patří do mimořádné vlny skvělých umělkyň, které nastoupily mezinárodní kariéru po roce 2000. Studovala v Oslu, Hamburku, ale každý znalec by měl zpozornět, když se dozví, že byla na Kronberg Academy...

Český debut norské houslistky Vilde Frang na festivalu Dvořákova Praha 2012 v Čajkovského Houslovém koncertu D dur byl doslova triumfem. (Její fascinující výkon tehdy překryl neinspirativní doprovod...

Vilde Frang jsem znal z několika báječných nahrávek pro EMI Classics, takže jsem s napětím očekával, jestli moje vysoké mínění potvrdí, nebo se zařadí mezi řadu zklamání. Výsledek však byl 18. 9. snem. Čajkovského...