Pohádková scéna Martina Černého a kostýmy Josefa Jelínka, mladičký princ a princezna zakletá v křehkou ustrašenou labuť, tak lze stručně charakterizovat březnovou premiéru baletu Labutí jezero v Národním divadle. Taneční nastudování se opírá o choreografické a režijní pojetí jihoafrického choreografa Johna Cranka, které před více než pětašedesáti lety připravil pro Stuttgartský balet.

Tak jako kostým titulní postavy zdobí třicet tisíc drahokamů, tak nádherné je celé baletní nastudování Sněhové královny, jehož první premiérase uskutečnila 3. března 2016 ve Státní opeře Praha.

Příběh o Louskáčkovi a Myším králi E.T A. Hoffmanna, vyjádřený hudbou Petra Iljiče Čajkovského podle scénáře Mariuse Petipy, v choreografii Lva Ivanova (1892) a v pozdější úpravě Vasilije Vajnonena (1934), se stal nedílnou kulturní součástí vánočních svátků na celém světě. V pražském Národním divadle ho počátkem prosince uvedl v autorské verzi tvůrčí tým: Petr Zuska (autor libreta, choreografie a režie), Pavel Svoboda (scéna), Alexandra Grusková (kostýmy), Daniel Tesař

Jaké vlastně byly inscenace Carského ruského baletu 19. století, dnes nazývané klasickými? Po více než sto letech se odpověď na tuto otázku hledá obtížně. Pod souhrnný název „zlatý fond klasického baletního odkazu“ si každý z nás vkládá vlastní představy, a to podle svého naturelu a dosaženého všeobecného vzdělání v oblasti historie, literatury, hudby, výtvarného umění, divadla a tance. Činí tak nejen laici - diváci, ale i samotní baletní tvůrci - autoři jevištních realizací baletní klasiky.