Václav Luks, dirigent a zakladatel Collegia 1704, převzal ve středu 23. listopadu 2016 na slavnostním ceremoniálu v Paříži výroční Diapason d’Or de l’année – prestižní ocenění magazínu Diapason.

Začátek podzimní sezóny staré hudby v Praze vyznačily dva pozoruhodné  koncertní počiny: Monteverdiho Vespro della Beata Vergine z roku 1610 (Collegium 1704, Rudolfinum, 24. října) a Francouzská ouvertura (Collegium Marianum, Lichtenštejnský palác, 26. října). Francouzské ouvertury v programu druhého koncertu demonstrovaly barokní trend “les gouts reunis” – svébytnou syntézu dvou hlavních dobových národních kompozičních stylů, francouzského a italského - na tvorbě německých autorů – Johanna Sebastiana Bacha (Suity číslo 1, C dur a číslo 2, h moll, BWV 1066 a 1067) a Georga Philippa Telemanna (Ouverture D dur, TWV

Roku 1610 vydal Claudio Monteverdi v Benátkách tiskem sbírku duchovních skladeb dedikovanou papežovi Pavlu V. Sledoval tím jisté osobní cíle, které se sice nepodařilo naplnit, zato ale obohatil evropskou hudbu o tzv. Mariánské nešpory, skvost, který byl po zhruba 350 letech znovuobjeven a který navzdory všem změnám, jež lidstvo mezitím zažilo, promlouvá ke svým posluchačům stále překvapující silou. Tento impozantní, monumentální aspekt díla se stal také jedním z hlavních rysů interpretace Collegia 1704, které se téměř po roce s touto skladbou vrátilo do Prahy a pod vedením Václava Lukse ji provedlo 24. a 25. října 2016 v pražském Rudolfinu.

O tom, jak Václav Luks vede své Collegium 1704, je nejlépe přesvědčit se přímo na koncertě. K tomu se publiku naskytne příležitost již 24. a 25. 10. v Rudolfinu, kde zazní Monteverdiho Mariánské nešpory, dílo neobyčejné síly a krásy. Řízení obou souborů nesoucích toto jméno však zdaleka neprobíhá pouze od cembala či dirigentského pultu. A právě snaha o pohled na můstek i do podpalubí byla vůdčí ideou našeho rozhovoru.

Zahajovací říjnový program Collegia 1704 předznamená blížící se 450. výročí narození Claudia Monteverdiho provedením Mariánských nešpor, které v pražském Rudolfinu zazní 24. a 25. října (o vstupenky na koncert můžete soutěžit zde). Hned v pátek 28. října zazní nešpory také v Annenkirche na zahajovacím koncertě drážďanské sezony Collegia 1704.

Kdysi jsem ještě coby děcko absolvoval zájezd po skandinávských zemích, při kterém jsme během jednoho týdne stihli prosvištět Dánsko, Švédsko, Finsko i Norsko. Nejvíc si pamatuji na cestu lodí ze Stokholmu do Helsinek. Pak si matně vzpomínám, že Kodaň je na rovině, ale možná to byl spíš Stokholm, že v Oslu pršelo a že v Helsinkách mají náměstí nad mořem s nádherným katolickým kostelem a podivuhodným pravoslavným chrámem.

Pisánská republika bývala ve středověku významným hráčem na politické scéně Itálie a také významnou námořní silou v Tyrhénském moři. Dokonce význam města převyšoval okolní toskánské bašty, kupříkladu Florencii. To ještě město leželo přímo u moře v ústí bahnité řeky Arno, která se kalně sune jílovitým krajem, kdysi osídleným tajemnou Etruskou civilizací. Dnes je pobřeží od bran města vzdáleno nějakých devět kilometrů jílovité země, kterou sem naplavila řeka.

Laskavý čtenář si podle předchozích reportáží zřejmě musel udělat dojem, že práce zpěváka či instrumentalisty barokního souboru se podobá luxusní dovolené na krásných místech Evropy i světa. Že na našich koncertních zájezdech vidíme krásná města, procházíme se po okolní přírodě, snídáme v luxusních hotelích a obědváme ve vybraných restauracích. A že si jen tu a tam odskočíme na koncertní pódium, abychom zde – poněkud unaveni dlouhým nicneděláním – s lehkostí zazpívali či zahráli pár skladeb, které známe téměř nazpaměť a pak se zase vrátili do dovolenkového režimu. Slovutný kritik pan Tomislav Volek nás dokonce

Kdesi na jihu Francie leží kraj, který trochu unikl turistickým průvodcům a jehož krása se příliš nehodí na plakáty. Barevné a voňavé Provence to není. Najdete zde sice řeku Loiru, ale mluvíme o jejím horním toku, velmi daleko od slavných „zámků na Loiře“. Žádná velká železniční ani silniční tepna tudy nevede. Řeklo by se „Bohem zapomenutý kraj“, ale my z Collegia víme své. Pro nás je to spíše kraj „Bohem milovaný a hojně navštěvovaný“.

Do Varšavy jezdíme s Collegiem velmi rádi. A doprava je mnohem jednodušší než let a mnohem pohodlnější než autobus, obzvlášť při letním stavu naší slavné D1. Cesta vlakem utužuje vztahy v ansámblu, protože trvá dlouho a vy tak máte možnost v klidu si popovídat s kolegy, zavzpomínat na staré časy, vyslechnout nové vtipy a probrat stále méně utěšenou politickou situaci, na což v normálním provozu obvykle nezbývá čas. Na zpáteční cestě navíc můžete společně zhodnotit koncert, takže v Praze na nádraží vystoupíte z vlaku s pocitem, že nejste jen námezdný hudební dělník, ale člen souboru, který má svou historii, směr vývoje a dokonce nějakou jednotící ideu.