Barokní Händelova opera je fenomén sám o sobě. Není divu, že se mu výhradně věnuje Händelův každoroční festival v Halle pravidelně už od roku 1952. Je to supertěžká disciplína. Základním kamenem inscenace musí být v každém případě její hudební složka, už kvůli technicky náročnému zadání orchestrálních a pěveckých partů. Brněnské Národní divadlo získalo podruhé ke spolupráci dirigenta Václava Lukse, specialistu na tzv. poučenou interpretaci staré hudby. Poprvé účinkoval v Brně jako dirigent při dvouvečeru Purcellovy opery Dido a Aeneas a Martinů Epos o Gilgamešovi, 2016, podruhé se už zúčastnil přípravy inscenace se svým orchestrem a sborem Collegium 1704 a Collegium vocale 1704. Po pěti letech tak navázal na součinnost s ansámblem bratislavského Štátneho národneho divadla, na jehož jevišti připravil s režisérem Davidem Radokem krásnou inscenaci Vivaldiho opery Arsilda (2017).

Collegium 1704 vstupuje do druhé části své sezony 2021/22 ověnčeno prestižní cenou Edison Award 2021 za nahrávku Les Boréades J.-Ph. Rameaua, která byla oceněna jako nejlepší operní nahrávka roku. Čtvrtý abonentní koncert v Rudolfinu 15. února 2022 pomyslně naváže na uvedení Händelovy Alciny v ND Brno a zároveň nabídne dlouho očekávané provedení Missy 1724 Jana Dismase Zelenky. Představitelka titulní role v nové inscenaci Karina Gauvin nabídne pražskému publiku vivaldiovský repertoár, s nímž budou v druhé části večera kontrastovat temnější tóny Zelenkovy imaginární mše. Stejný program zazní také v Drážďanském Annenkiche, kde po kratší vynucené pauze pokračuje sezóna Hudebního mostu Praha-Drážďany.

Collegium 1704 chystá další scénické nastudování barokní opery. Po Händelově Rinaldovi (premiéra 2008), Myslivečkově Olympiadě (premiéra 2013) a Vivaldiho Arsildě (premiéra v Bratislavě 2017) se jeho vedoucí Václav Luks opět vrací k operní tvorbě G. F. Händela. Jeho opera Alcina, která měla premiéru 16. dubna 1735 v královské opeře v Covent Garden v Londýně, zazní v brněnském Janáčkově divadle poprvé 5. února. S Václavem Luksem jsme si nejen o provedení opery povídali na sklonku roku 2021, uprostřed probíhajících zkoušek na Alcinu.

V úterý 15. února, pouhých deset dní po brněnské premiéře Händelovy Alciny, vystoupí v Rudolfinu Collegium 1704 a Karina Gauvin s programem Missa 1724. Jednotlivé části mešního ordinária, které Jan Dismas Zelenka zkomponoval v letech 1724–25, nebyly jistě zamýšleny jako jeden hudební celek, avšak kromě vysoké kvality je spojuje jednotný jazyk, příbuzný tonální plán a podobná instrumentace. Tyto části tak sestavil dirigent a umělecký vedoucí Collegia 1704 Václav Luks do podoby imaginární mše nazvané právě Missa 1724.

Hipogryf, kouzelný prsten, rytíři proměnění ve stromy a divou zvěř, mocná kouzelnice Alcina a její ostrov s vyčarovaným zámkem. Soubor Janáčkovy opery NdB zahajuje rok 2022 mimořádným projektem inscenace barokní opery – vůbec poprvé v Brně představí Händelovu Alcinu. K brněnskému souboru v čele s Pavlou Vykopalovou a Václavou Krejčí Houskovou se připojí kontratenoristé Justin Kim a Ray Chenez, kanadská sopranistka Karina Gauvin a Collegium 1704 s Collegiem Vocale 1704. Než Alcina vyrazí na turné do francouzských divadel ve Versailles a Caen, v jejichž spolupráci vzniká, bude mít v Brně pět představení. Premiéra je naplánována na 5. února 2022 v Janáčkově divadle, reprízy pak následují 6. 2., 12. 2., 13. 2. a 18. 2. 2022.

Josef Mysliveček a Wolfgang Amadeus Mozart. První se v Praze narodil, druhého zde publikum srdečně přijalo. Jejich osm let trvající přátelství, jež narušila pracovní roztržka, se ale zrodilo v Itálii, v Praze se nikdy nesetkali. Listopadový koncert Collegia 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, který se konal symbolicky pod pláštěm milosrdenství sv. Martina, by se tedy dal považovat i za smíření skladatelů po více než 200 letech. Zejména se však jednalo o ochutnávku hudby životopisného filmu o Myslivečkovi Il Boemo, k němuž Václav Luks coby poradce režiséra natočil se svým souborem soundtrack, a jehož premiéra se místo letošního podzimu uskuteční až v létě příštího roku.

Můj komentář se dotkne dvou koncertů, které ač koncepcí zcela rozdílné, měly přece jen cosi společného. 11. října pořádalo Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, pár dnů po volbách, večer s názvem „Mozartova labutí píseň“, kterým otevřelo svůj pražský cyklus. 12. října tamtéž zahájily Svátky hudby a musicCom potřicáté svůj festival, který rozložením do celé sezony je vlastně také koncertním cyklem. I tento večer byl hlavním tvůrcem Mozart. Navíc oba projekty spojovaly prvky spontánní oslavy hudby.

Ačkoliv oficiálním zahajovacím koncertem se má stát až večer s Jakubem Józefem Orlińskim a hudebním tělesem Ensemble Matheus, připravili organizátoři Lednicko-valtického hudebního festivalu pro své návštěvníky ještě mimořádný festivalový prolog. Na rozdíl od všech následujících koncertů, které posluchače čekají v rozmezí 2. až 16. října se však úvodní večer neodehrával v Lednicko-valtickém areálu, ale v Lichtenštejnském zahradním paláci ve Vídni. Současně tak měli návštěvníci možnost prohlédnout si veřejnosti jinak nepřístupnou soukromou uměleckou sbírku, která zahrnuje vzácná díla Lucase Cranacha St., Raffaela, Petera Paula Rubense, van Dycka, Rembrandta, Franse Halse a mnoha dalších. Program přinesl díla Antonia Vivaldiho a Johanna Melchiora Pichlera v interpretaci Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704 pod vedením dirigenta Václava Lukse. Sólově vystoupili sopranistky Tereza Zimková, Helena Hozová, Kamila Zbořilová, altistka Aneta Petrasová, tenorista Tomáš Lajtkep a basista Michał Dembiński.

Při cestách s mými malými dětmi do parků v pražských Vršovicích jsem v 80. let občas šel kolem Kina Vzlet. Vždy mě napadlo, jak tristní je to pohled a kam došlo vyvlastnění sokolského biografu z roku 1921 ve stylu art deco, jeden z dokladů bolševického ničení architektury.

Trvalo dlouhých pětadvacet let, než byl slavnostní zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2021 opět svěřen ansámblu dobových nástrojů. Celé čtvrtstoletí uplynulo od vystoupení britského dirigenta Rogera Norringtona a jeho dnes již neexistujícího souboru London Classical Players v úvodu Pražského jara 1996. Tehdy to byl skandál. Česká média se předháněla v odsudcích a čelné osobnosti domácího hudebního života se nechávaly slyšet, že tudy interpretační cesta rozhodně nevede. Nebýt pandemie, nejspíše bychom na návrat Smetanovy Mé vlasti ve zvuku dobových nástrojů čekali další léta. Vedení Pražského jara se naštěstí rozhodlo riskovat a místo České filharmonie nebo některého z pražských či mimopražských orchestrů, které by v době stále ještě uzavřených hranic nahradily původně ohlášený berlínský rozhlasový orchestr, vsadilo na odborníka na autentickou provozovací praxi Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704.