Národní divadlo moravskoslezské chystá na Smetanův rok 2024 cyklus skladatelových oper. Sláva mu – je totiž jediné. Další položkou jeho cyklu jsou Dvě vdovy, jejichž premiéra se odehrála 9. června. Režií byl pověřen slovinský režisér Rocc, který je také autorem prosté scénografie, Belinda Radulović navrhla nepříliš nápadité kostýmy a operu hudebně nastudoval dirigent Marek Šedivý.

Jubilejní smetanovský rok 2024 se nezadržitelně blíží. A s jeho kvapným příchodem nabývá stále reálnější obrysy projekt operního souboru Národního divadla moravskoslezského kompletního provedení jevištního díla Bedřicha Smetany v roce dvoustého výročí skladatelova narození. Nová ostravská inscenace skladatelovy šesté opery Hubička je součástí tohoto dlouhodobého inscenačního záměru a nutno říci, že ve výsledku součástí velmi vydařenou. Po dvou červnových ostravských předpremiérách (10. a 12. 6. 2021) a televizní premiéře ve vysílání TV Noe (1. 7. 2021) si Hubička našla cestu za festivalovým publikem Smetanovy Litomyšle, které ji odměnilo zaslouženým aplausem. Výraznou měrou se na tomto úspěchu podílely popularita a posluchačská přístupnost Smetanova díla a kvality hudebního nastudování dirigenta Marka Šedivého, nekomplikovaná a nekonfliktní režie Jiřího Nekvasila a vizuálně přitažlivá scénografie Jakuba Kopeckého. Kostýmy Simony Rybákové jsou lichotivější k ženské části dobře připraveného operního sboru sbormistra Jurije Galatenka. Sboristům byly totiž přisouzeny kostýmy evokující spíše noční úbor pierotů než mužský venkovský oděv krkonošského podhůří. Modrobílý potisk kostýmů a interiérů byl ovšem zvolen přiléhavě. Evokuje sváteční atmosféru zašlých časů a je pastvou pro dychtivé oči pandemií vyprahlého operního publika.

Ve čtvrtek 13. června zazní vůbec poprvé v Divadle Antonína Dvořáka opera Robert ďábel Giacoma Meyerbeera (1791–1864). Operu napsal skladatel v roce 1831 a naprosto se trefil do vkusu operního publika té doby, které vyžadovalo velkolepé podívané s nádhernými áriemi, s efekty a velkými baletními čísly. Tzv. velká francouzská opera (grand opéra) byla ve své době pojmem. Robert ďábel skladateli odstartoval kariéru a fenomenální úspěch jeho oper zastínil i jeho dnes mnohem hranější současníky. První repríza proběhne v sobotu 15. června. V sezóně bude pak opera uvedena už jen jednou – 19. června.

Hudba estonského skladatele Arvo Pärta v neděli 23. září vstoupila do nejstaršího ostravského Kostela sv. Václava. Skladatelovy Janovy pašije zazněly v podání Martinů Voices, instrumentálních a vokálních sólistů pod vedením dirigenta Lukáše Vasilka. Koncert byl jedním z posledních programových bodů Svatováclavského hudebního festivalu, který v tomto týdnu finišuje a v pátek skončí provedením Stabat mater Antonína Dvořáka.

Mezi zásadními projekty šedesátého ročníku Smetanovy Litomyšle byly během druhého festivalového víkendu dva velké koncerty – na zámeckém nádvoří Osudová léta s výraznou připomínkou výročí srpnové okupace a ve dvakrát vyprodaném piaristickém kostele Bachova Mše h moll.

Stabat mater Antonína Dvořáka – jedno z vrcholných děl světového oratorního repertoáru, emočně i hudebně nabitá skladba pro čtyři sólisty, sbor a orchestr – a Bachovský večer souboru Collegium Marianum, to je nabídka Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pro období Velikonoc. 

Březen nabídl pražským zájemcům o starou hudbu celou řadu koncertů. Neměla jsem možnost navštívit všechny; zmíním se tedy jen o několika projektech  - “malých” (ale významných) i velkých.

Historická hudba pro postní dobu je ztišená, soustředěná a závažná. Šestý koncert sezony barokního orchestru Collegium 1704 byl z takové hudby sestaven výhradně, a měl proto jedinečnou atmosféru. Navíc ho ozdobil skvělý host, basista Jan Martiník.

Jarní část koncertní sezony 2016/2017 zahájí Collegium 1704 dvojicí koncertů 2. a 3. února 2017 v Dvořákově síni Rudolfina, kde představí díla francouzského baroka z dob králů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. Program pak ansámbl pod vedením Václava Lukse uvede 4. února 2017 v Annenkirche v Drážďanech.

„Je pravda, že mé skladby nejsou tak dokonalé, aby unikly přísné kri­tice. Nebojím se ryzí a důkladné kritiky, neboť ji považuji za nejlepší učitelku, jež vede k nejvyšší dokonalosti. Ale na neštěstí moje hudba byla posuzována mnohými, kteří rádi mluvili o věci, aniž by jí vůbec rozuměli, jako onen o obru na měsíci. Jejich snaha kárati, nebo spíše závist, předsudek a touha, abych byl sesměšněn, nebyly s to mi vyvrátit dobře uvážené zásady a poučit mě o něčem lepším...“ Přečte-li si čtenář paměti Jana Jakuba Ryby, zůstane v něm kus pachuti z překážek a z bojů s malostí, kterým musel český kantor během svého života čelit. Ryba si byl