Plzeňská opera uvedla 15. srpna v Divadle J. K. Tyla opožděnou premiéru opery Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey, barokní operu, kterou skladatel zkomponoval na libreto Giovanniho Francesca Busenella roku 1642. Navázala tím na svou inscenaci skladatelovy operní prvotiny Orfeo (1607), jíž zazářila před dvěma lety. Tehdejší tým inscenátorů nevstoupil do téže řeky, postoupil o pořádný krok dál. Ostatně stejně jako autor opery, který tuto svou poslední ze snad osmnácti oper (z nichž se dochovaly tři) vytvořil za pomoci zdatného libretisty právníka Giovanniho Francesca Busenella první „dramma giocoso“ v operní oblasti. Monteverdi byl tehdy už na samotném konci své skladatelské i životní kariéry a kromě svých operních prací měl za sebou bezpočet motet a madrigalů i madrigalových komedií plných vzrušených citů i komických detailů. Po dvorním kapelnictví v Mantově (od 1601) byl zajisté hluboce poctěn postavením dvorního kapelníka v chrámu sv. Marka v Benátkách. V tektonice jeho tehdejších sborových skladeb se mimo jiné odráží členění prostor tohoto chrámu umožňující jejich akusticky působivé vícesborové řešení.

Pozice uměleckého šéfa souboru opery Jihočeského divadla se od 1. 9. 2020 ujme Tomáš Ondřej Pilař. Pilař přichází s novou koncepcí vedení a rozvoje operního souboru: „Klíčovými hodnotami mého vidění opery Jihočeského divadla jsou ‚výjimečná kvalita, odvaha, otevřenost a nadčasovost‘. Pod těmito vlajkami spatřuji cestu k mezinárodní divácké atraktivitě za současného důrazu na udržitelnost, ekonomickou stabilitu a hluboký osobní respekt ke členům souboru.“

Verdiho raná opera Nabucco patří k nejoblíbenějším a nejlépe navštěvovaným operám a není divu, že ji plzeňské Divadlo J.K.Tyla zařadilo do svého repertoáru. Patrně míní novou inscenaci udržet dlouho v hracím plánu, protože obsadilo hlavní role hned třikrát. Jako Nabucca můžeme v průběhu času vidět  Michele Kalmandyho, Pavla Klečku a Nikolaje Někrasova, v roli Abigail Csillu Boross, Ivanu Šakovou nebo Ivanu Veberovou, jako Zachariáše Jana Hnyka, Jevhena Šokala a Františka Zahradníčka, v roli Feneny Beccu Conviser, Václavu Krejčí Houskovou a Janu Foff Tetourovou.

Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu  a Luksovu  inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel  složil  pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas  režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.

Druhého června uvede plzeňské Divadlo J. K. Tyla v premiéře Orfea Claudia Monteverdiho pod taktovkou Vojtěcha Spurného. Nová inscenace se představí i na 57. ročníku festivalu Musica Bayreuth.

Nevěsta messinská, velká tragická opera Zdeňka Fibicha se po více než čtyřiceti letech vrací na repertoár plzeňského Divadla J. K. Tyla. Inscenace v režii Martina Otavy a hudebním nastudování Jiřího Štrunce bude mít na jevišti Velkého divadla premiéru 7. dubna.

Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 14. 10. světovou premiéru první a dosud jediné opery skladatele Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Z dramaturgického hlediska se jedná o chvályhodný počin, protože operní žánr se v posledních desetiletích točil v podivném kruhu uvádění téměř výhradně osvědčených titulů, nejčastěji z předminulého století. Tu a tam se sice sáhlo k dílům méně známým, ale rozhodně ne po kompozicích autorů současných, k nim se dosud přistupuje s nedůvěrou a předsudky. Tuto bariéru se daří jen stěží prorážet, protože ztracená kontinuita vývoje se obtížně hledá tam, kde nenachází dostatečnou podporu diváků ani interpretů.

Divadlo J. K. Tyla uvede 8. dubna Rusalku Antonína Dvořáka v režii Tomáše Pilaře a hudebním nastudování dirigenta Norberta Baxy. Nová inscenace by kromě pohádkového charakteru díla měla podtrhnout i hloubku Kvapilova libreta, které se nese v duchu uměleckých směrů fin de siècle: symbolismu, dekadence či impresionismu. Ryze pohádkovou verzí opery pro dětské diváky pak bude chystaná inscenace O Rusalce (premiéra 7. 10. 2017).

Režírovat klasickou „grand operu“, jako je Ponchielliho La Gioconda, nemusí být zdaleka tak jednoduché, jak bychom si mohli myslet. Na první pohled se vše zdá snadné – velká scéna sboru v karnevalových maskách, velkolepý balet v paláci, hořící loď, inkvizice a milostný mnohoúhelník – tolik divácky vděčných čísel! Právě v nich ale může být skryto úskalí grand opery a důvod, proč byl kdysi dominantní operní žánr postupně na světových scénách zredukován na pouhou hrstku titulů, mezi něž patří právě i La Gioconda. To, co přitahovalo operní publikum (proslule zejména to pařížské) v 19. století, nemusí totiž být zdaleka tak atraktivní pro diváky dnešní. Grand opera sází na spektakulární davové scény, zpracovává historické náměty a příběh postav

Nejslavnější z 10 oper Amilcare Ponchielliho (1834-1886) La Gioconda bude na jevišti českého divadla v Brně uvedena vůbec poprvé. Jako režisér a scénograf se po divácky velmi úspěšných inscenacích Polské krve a Carmen vrací Tomáš Pilař, který operu zasadil do karnevalových Benátek přelomu 16. a 17. století. „V první řadě akcentuji motiv jakýchsi psychologických masek. Každá z postav vystupuje sama za sebe a zároveň vystupuje za někoho, za koho prostě v dané společnosti vystupovat musí. Právě charakter karnevalu s maskami fyzickými se prolíná s motivem těchto masek metaforických,“ říká Tomáš Pilař o svém režijním konceptu, ve kterém využívá např. odkazů na tzv. caravaggiovské svícení či gestiku renesančních tanců.