Ačkoliv byla premiéra Festivalového orchestru Dvořákovy Prahy (Dvořák Prague Festival Orchestra) 21. 9. prezentována jako vrchol Komorní řady, byl to plnohodnotný orchestrální koncert. Večer by se dal označit za tradiční obraz v netradičním rámu.

Úterý 12. září 2017 bylo pro dirigenta, který od roku 2013 vede Essenský symfonický orchestr, v Praze náročné. Čekaly jej tři úkoly. Nejzásadnější přirozeně až večer, ve Dvořákově síni Rudolfina, kam „svůj“ orchestr přivezl poprvé. Přes den však zabraly většinu času toulky městem se skupinou věrných diváků z Essenu, kteří přicestovali na koncert i za poznáním „zlaté Prahy“. Tomáš Netopil se jim obětavě věnoval, putoval s nimi donekonečně uličkami a poté se v útrobách Rudolfina s nadsázkou svěřil s pocitem, že „dneska si vlastně půjdu na jeviště odpočinout...“

Festival Dvořákova Praha pozváním Essenských filharmoniků potvrdil, že může a dokáže šlapat na paty i Pražskému jaru. Orchestr byl už nějakou dobu pochopitelným adeptem hostování v Čechách, protože je veden od roku 2013 Tomášem Netopilem. Letos se pozvání realizovalo a 12. 9. v Rudolfinu ryze hudebními prostředky společně nadchli.

Slova dojetí, která Dvořák pronesl po svém prvním provedení Stabat mater v Kroměříži, dobře vystihují jeho vztah k tomuto městu a přátelům, kteří v něm žili. Byl to zejména advokát a hudební organizátor v Kroměříži (ale především skladatelův oddaný přítel) Emil Kozánek, kterého Dvořák často navštěvoval a při těchto příležitostech dirigoval v Kroměříži svá díla (v roce 1886 Stabat Mater, 1891 Svatá Ludmila, 1892 Requiem). Styky udržoval Dvořák také s jeho bratrem Karlem, který jako sbormistr pěveckého spolku Moravan nacvičil s tímto sborem v roce 1886 již zmíněném kroměřížské provedení Stabat Mater, které pak Dvořák dirigoval.

Vstoupit dvakrát do téže řeky prý nelze. Jiřímu Bělohlávkovi se to podařilo. Poštěstilo se mu ještě jednou vést Českou filharmonii, napodruhé v lepší konstelaci. Bylo to krásné - přízní osudu se v roce 2012 mohl po dvou desetiletích logicky vrátit na post šéfdirigenta, který mu předtím nebylo dopřáno zastávat dostatečně dlouho a který k němu patřil právem. Vrátil se zkušenější a zralý. Jako osobnost s cenným mezinárodním renomé. Krutostí stejného osudu nemohl však svou misi ani tentokrát přirozeně završit a naplnit – na konci páté sezony, se smlouvu na několik dalších, podlehl těžké nemoci.

Pětašedesátiletý Janáček zkomponoval v pořadí svou šestou operu na vlastní libreto inspirované románem A. N. Ostrovského Bouře. Světová premiéra díla se uskutečnila v Brně 23. listopadu 1921. Vídeňské premiéry na prknech Státní opery se dočkala teprve v roce 1974.

Tomáš Netopil je hudebním ředitelem v Essenu, kde orchestr hraje v opeře a má svou koncertní sezonu. Hostuje ovšem také v operních domech v Drážďanech a ve Vídni. Nejbližší koncert na domácí půdě má v prosinci v rámci 90. sezony SOČRU. Letos zakončoval Pražské jaro se Symfonickým orchestrem FOK a orchestr měl pod jeho vedením nádherný zvuk. Hned po skončení Pražského jara odjel na straussovský festival do Garmisch-Partenkirchenu – a jeho nová sezona začala Věcí

V pondělí 19. prosince 2016 se udál ve Dvořákově síni Rudolfina malý zázrak. Symfonický orchestr Českého rozhlasu nabídl pod mottem České stopy  ve světě  koncert, jehož úroveň byla rovna koncertům České filharmonie, která je vnímána jako „národní orchestr“. Dokonce byl neotřelostí dramaturgie výš. Na programu „adventního“ koncertu byly Filharmonické tance Jana Nováka, česká premiéra Klavírního koncertu Miroslava Srnky a Kytice Bohuslava Martinů. Tedy dvě neoklasické a neofolklorní kompozice 20. století s ostrým protikladem ve skladbě  ryze současné.

V pondělí 19. prosince uvede SOČR na 5. abonentním koncertu cyklu „R – Když klasika je vášní“ hudbu tří skladatelů české hudby 20. a 21. století: Bohuslava Martinů, Jana Nováka a Miroslava Srnky. Pozvání SOČRu přijali klavírista Nicolas Hodges, zpěváci Kateřina Kněžíková, Michaela Kapustová, Jaroslav Březina a Adam Plachetka; přidají se také Pražský filharmonický a Kühnův dětský sbor. Ti všichni vystoupí pod vedením dirigenta Tomáše Netopila. Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava.

„Jsi obraz mého štěstí a to štěstí tě zabije.“ Stejně jako se z těchto dvou veršů ze hry Le Voyage de Thésée francouzského dramatika George Neveux může vynořit několik rovin – milostné drama, mytologická předtucha, surrealistická zkratka – tak i Ariadna Bohuslava Martinů při své nekomplikovanosti a hravosti během necelé třičtvrtěhodinky hudby s grácií naservíruje posluchači všechno, co by mohl od opery očekávat. Mystický dotek smrti a boj o život i sám proti sobě, tajemství začátku milostného vztahu a nenávratnost jeho konce, lamento opuštěné hrdinky, to vše v neoklasickém