Plzeňská opera uvedla 15. srpna v Divadle J. K. Tyla opožděnou premiéru opery Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey, barokní operu, kterou skladatel zkomponoval na libreto Giovanniho Francesca Busenella roku 1642. Navázala tím na svou inscenaci skladatelovy operní prvotiny Orfeo (1607), jíž zazářila před dvěma lety. Tehdejší tým inscenátorů nevstoupil do téže řeky, postoupil o pořádný krok dál. Ostatně stejně jako autor opery, který tuto svou poslední ze snad osmnácti oper (z nichž se dochovaly tři) vytvořil za pomoci zdatného libretisty právníka Giovanniho Francesca Busenella první „dramma giocoso“ v operní oblasti. Monteverdi byl tehdy už na samotném konci své skladatelské i životní kariéry a kromě svých operních prací měl za sebou bezpočet motet a madrigalů i madrigalových komedií plných vzrušených citů i komických detailů. Po dvorním kapelnictví v Mantově (od 1601) byl zajisté hluboce poctěn postavením dvorního kapelníka v chrámu sv. Marka v Benátkách. V tektonice jeho tehdejších sborových skladeb se mimo jiné odráží členění prostor tohoto chrámu umožňující jejich akusticky působivé vícesborové řešení.

V sobotu 22. srpna uvede brněnské Národní divadlo hudbu z hmyzí říše. Mravenec Ferda z knížek Ondřeje Sekory inspiroval brněnského skladatele a dirigenta Evžena Zá­mečníka ke hře na operu pro malé a vel­ké.

Příznačným rysem géniů je individualita, v průběhu jejich životů se stále rozvíjející a utvrzovaná. O jedinečnosti Antonína Dvořáka nikdo nepochybuje, jeho tvorba se však stala tak ikonickou, až by se chtělo zapomínat, že ani ona nespadla z nebe. Vycházejíc z tradice lidového muzikantství a chrámových kůrů prošla složitým vývojem, ovlivňována nejrůznějšími vnějšími i vnitřními faktory, které mistrovy začátky nezřídka dovedly do slepých uliček. Taková bloudění snad nejvíce spatřujeme právě v Dvořákově tvorbě operní.

V sobotu 8. června se bude v Plzni hrát nová inscenace komické Dvořákovy opery Šelma sedlák. V režii Zbyňka Brabce a s hudebním nastudováním Jiřího Štrunce se dílo po 65 letech znovu zařadí do repertoáru divadla. V titulních rolích vystoupí Ivana Veberová, Marie Schmidtová nebo Tomáš Kořínek.

Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Národní divadlo uvede ve Stavovském divadle 4. a 7. dubna v českých premiérách dvě opery, které prezentují Wolfganga Amadea Mozarta v málo známých a nečekaných souvislostech. Novinka v repertoáru Opery ND Mozart a ti druzí českému publiku poprvé představí oceňovaná díla současných tvůrců: Dopisy, hádanky a příkazy proslulého anglického skladatele Michaela Nymana a Klasika amerického autora Stevena Stuckyho, držitele Pulitzerovy ceny. Režisérka Alice Nellis roli Mozarta svěřila sopranistce Alžbětě Poláčkové, které na jevišti sekundují Tomáš Kořínek, Michaela Zajmi, Pavel Švingr, Jiří Hájek, Ivo Hrachovec a další. Orchestr Národního divadla zahraje pod taktovkou Davida Švece. Reprízy inscenace Mozart a ti druzí jsou na programu 9. a 25. dubna, 26. a 28. května.

Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 14. 10. světovou premiéru první a dosud jediné opery skladatele Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Z dramaturgického hlediska se jedná o chvályhodný počin, protože operní žánr se v posledních desetiletích točil v podivném kruhu uvádění téměř výhradně osvědčených titulů, nejčastěji z předminulého století. Tu a tam se sice sáhlo k dílům méně známým, ale rozhodně ne po kompozicích autorů současných, k nim se dosud přistupuje s nedůvěrou a předsudky. Tuto bariéru se daří jen stěží prorážet, protože ztracená kontinuita vývoje se obtížně hledá tam, kde nenachází dostatečnou podporu diváků ani interpretů.

Arcidiecézní katedrála svatého Václava v Olomouci hostila v neděli 8. října program Podzimního festivalu duchovní hudby. Orchestr Berg zde ve spolupráci se smíšeným sborem Ars Brunensis a sólisty představil rekonstrukci původní podoby oratoria Arthura Honeggera Král David.

Marek Štryncl prokázal hledačskou odvahu už mnohokrát – z nedávné doby připomeňme aspoň stavbu převozného barokního divadla (od svého dokončení už mnohokrát velmi dobře využitého), nastudování a nahrávky symfonií Antonína Dvořáka na dobových nástrojích a v souladu s dobovými interpretačními zvyklostmi, a plán rekonstrukce slavnosti Phasma Dionysiacum, která se na Pražském hradě v prostoru Staré sněmovny odehrála před čtyřmi sty lety, 5. února 1617 (4. a 5. února se k tomuto výročí v Praze konala mezinárodní konference, za účasti obecných historiků, muzikologů, teatrologů, specialistů na dobový tanec a

Interpretace klasicistního hudebního díla je otázkou filosofického postoje. To je konstatování znějící jako ohraná fráze, kterou lze aplikovat obecně na provádění jakékoli umělecké hudby. Pro hudební klasicismus se však jedná o specifický požadavek, který tuto epochu činí přelomovou. Autor od druhé poloviny 18. století hledá řád na pouti k periodické formě, cizeluje harmonii do průzračnosti, až by se mohlo zdát, že klasicismus je svým odmítáním komplikovaných hudebních struktur vývojovým krokem zpět. Tato hudební epocha se však vydala jiným směrem a z hlediska dobové estetiky, která tehdy pozvolna zaujímala pozice samostatného