Festival Dvořákova Praha v rámci řady Pro budoucnost uvítal ve středu 15. září v Dvořákově síni Rudolfina devětadvacetiletého klavíristu Kita Armstronga a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s šéfdirigentem Tomášem Braunerem. Program představil trojici hudebních děl počátku 20. století, dělící od sebe pouhých sedmnáct let, ovšem stylově i vyzněním naprosto rozdílných.

Program čtrnáctého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha byl dnes zveřejněn na online tiskové konferenci. Festival se letos odehraje od 6. do 24. září a uctí 180. výročí narození Antonína Dvořáka a připomene si 1100. výročí úmrtí svaté Ludmily – téma, které ztvárnil Dvořák ve svém oratoriu. Se zveřejněním programu byl také na webových stránkách zahájen předprodej vstupenek na všechny koncerty 14. festivalového ročníku.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK již tradičně ke Dni vzniku samostatného československého státu zařazuje do programu Smetanovu Mou vlast. Koncert se koná každoročně 28. října ve Smetanově síni Obecního domu. Ten letošní sice proběhne bez přítomnosti publika, ale spolu s domácími posluchači jej v přímém přenosu může sledovat i světová veřejnost. Stane se tak díky Českým centrům, partnerům zahraniční prezentace. Jejich prostřednictvím bude koncert streamován do celého světa. Orchestr bude řídit nový šéfdirigent Tomáš Brauner. Stream začne v 18 hodin na YouTube kanálu Pražští symfonikové FOK a na Facebooku FOK.

Inaugurační koncert nového šéfdirigenta FOK se odehrál bez oficialit a společenských tanců, ale alespoň dostala hlavní slovo hudba. Původně si prý ředitel orchestru Daniel Sobotka představoval „Smetanovu síň narvanou k prasknutí“, což by odpovídalo slavnostnímu uvedení nového šéfa do funkce. Tato představa se mu tedy nevyplnila – středeční koncert proběhl před hledištěm, v němž zely díry prázdných sedadel. Atmosféra, kterou vytvořili orouškovaní a na dva sektory rozdělení příchozí, snad ale nebyla deprimující. Alespoň na výkonech to nebylo znát.

Měli jsme původně mluvit jen o hudbě. O plánech do budoucna. O tom, kdo je Tomáš Brauner. Ale svět se obrátil vzhůru. Čili rozhovor, který jsme vedli na konci května 2020, pár dní před Tomášovým koncertem s Pražskými symfoniky na Pražském jaru, nemohl začít ani jinak než reflexí posledních výjimečných měsíců.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dnes zveřejnil náplň příští sezony. Ta bude pro orchestr v mnohém nová. Představí se nový šéfdirigent Tomáš Brauner a také koncertní mistr Roman Patočka. Kromě toho se FOK chystá na sklonku příští zimy na turné po Americe. 

Houslista Roman Patočka vyhrál konkurz na pozici koncertního mistra Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. K orchestru nastoupí na začátku příští sezony v září 2020 společně s novým šéfdirigentem Tomášem Braunerem.

Pro první únorový koncert probíhající sezóny si zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů přichystala program s názvem „Elgar versus česká moderna“. Ve čtvrtek 6. února se tak v tamějším Kongresovém centru společně s orchestrem představil přední český violoncellista Michal Kaňka, přičemž celý večer řídil šéfdirigent filharmonie Tomáš Brauner. Součástí večera bylo taktéž předkoncertní povídání o hudbě, které moderoval brněnský muzikolog Martin Flašar.

Na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 24. listopadu mě zradilo zdraví, takže jsem musel odejít z pražského Obecního domu předčasně, takže se stal pro mě „nedokončenou“. Dle novinářské etiky bych správně neměl o koncertu psát, ale bylo to tak učebnicové, že jsem se rozhodl učinit výjimku a vydat svědectví o výseku včera, jehož jsem byl přítomen. Nuže v úvodu jsem slyšel Haydnovu Symfonii č. 30 C dur „Aleluja“ a poté Violoncellový koncert č. 1 Bohuslava Martinů (Dvořákovu Osmou symfonii po pauze jsem nezvládl.)  

Jedním z průvodních jevů trapnosti, jakou bylo prodlužované jmenování nového pána Nostického paláce, byla – nikoli poprvé – vyjádření čelných českých politiků o tom, jak je ministerstvo kultury vlastně nedůležité. Vždyť nepatří k silovým jako vnitro nebo „zamini“ a neprotékají jím velké peníze jako ministerstvem financí či práce a sociálních věcí. Tak co s ním, že? Myslel jsem na tyto nehorázné výroky 31. srpna při výtečném večeru v Litoměřicích, patřícím k výkonům, na které by údajná elita této země měla být hrdá. A naučit se vnímat kulturu nikoli jako cosi okrajového, ale naopak jako pozitivní vklad do života české společnosti, rozkolísané a rozdělené víc než kdykoli jindy od Listopadu 1989.