Inaugurační koncert nového šéfdirigenta FOK se odehrál bez oficialit a společenských tanců, ale alespoň dostala hlavní slovo hudba. Původně si prý ředitel orchestru Daniel Sobotka představoval „Smetanovu síň narvanou k prasknutí“, což by odpovídalo slavnostnímu uvedení nového šéfa do funkce. Tato představa se mu tedy nevyplnila – středeční koncert proběhl před hledištěm, v němž zely díry prázdných sedadel. Atmosféra, kterou vytvořili orouškovaní a na dva sektory rozdělení příchozí, snad ale nebyla deprimující. Alespoň na výkonech to nebylo znát.

Měli jsme původně mluvit jen o hudbě. O plánech do budoucna. O tom, kdo je Tomáš Brauner. Ale svět se obrátil vzhůru. Čili rozhovor, který jsme vedli na konci května 2020, pár dní před Tomášovým koncertem s Pražskými symfoniky na Pražském jaru, nemohl začít ani jinak než reflexí posledních výjimečných měsíců.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dnes zveřejnil náplň příští sezony. Ta bude pro orchestr v mnohém nová. Představí se nový šéfdirigent Tomáš Brauner a také koncertní mistr Roman Patočka. Kromě toho se FOK chystá na sklonku příští zimy na turné po Americe. 

Houslista Roman Patočka vyhrál konkurz na pozici koncertního mistra Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. K orchestru nastoupí na začátku příští sezony v září 2020 společně s novým šéfdirigentem Tomášem Braunerem.

Pro první únorový koncert probíhající sezóny si zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů přichystala program s názvem „Elgar versus česká moderna“. Ve čtvrtek 6. února se tak v tamějším Kongresovém centru společně s orchestrem představil přední český violoncellista Michal Kaňka, přičemž celý večer řídil šéfdirigent filharmonie Tomáš Brauner. Součástí večera bylo taktéž předkoncertní povídání o hudbě, které moderoval brněnský muzikolog Martin Flašar.

Na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 24. listopadu mě zradilo zdraví, takže jsem musel odejít z pražského Obecního domu předčasně, takže se stal pro mě „nedokončenou“. Dle novinářské etiky bych správně neměl o koncertu psát, ale bylo to tak učebnicové, že jsem se rozhodl učinit výjimku a vydat svědectví o výseku včera, jehož jsem byl přítomen. Nuže v úvodu jsem slyšel Haydnovu Symfonii č. 30 C dur „Aleluja“ a poté Violoncellový koncert č. 1 Bohuslava Martinů (Dvořákovu Osmou symfonii po pauze jsem nezvládl.)  

Jedním z průvodních jevů trapnosti, jakou bylo prodlužované jmenování nového pána Nostického paláce, byla – nikoli poprvé – vyjádření čelných českých politiků o tom, jak je ministerstvo kultury vlastně nedůležité. Vždyť nepatří k silovým jako vnitro nebo „zamini“ a neprotékají jím velké peníze jako ministerstvem financí či práce a sociálních věcí. Tak co s ním, že? Myslel jsem na tyto nehorázné výroky 31. srpna při výtečném večeru v Litoměřicích, patřícím k výkonům, na které by údajná elita této země měla být hrdá. A naučit se vnímat kulturu nikoli jako cosi okrajového, ale naopak jako pozitivní vklad do života české společnosti, rozkolísané a rozdělené víc než kdykoli jindy od Listopadu 1989.

Informace o nové sezoně Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK přebilo na tiskové konferenci  oznámení, že po pětileté epoše Pietariho Inkinena jej vystřídá v roli šéfdirigenta od sezony 2020/2021 Tomáš Brauner. FOK se tedy vrátí ke spojení český orchestr – český šéfdirigent, čímž se stane mezi českou symfonickou elitou bílou vránou. Jestli vytáhl FOK z balíčku žolíka, ukáže čas. Sice by si mohl čtenář pomyslet, že chtěl-li mít v čele mladou tvář,  jestli to není z nouze ctnost, když není volný ani Jakub Hrůša, ani Tomáš Netopil, ani Tomáš Hanus, ani… Jenže svoji erudici, talent, flexibilitu a intelekt ukázal jednačtyřicetiletý dirigent mnohokrát u několika domácích i zahraničních orchestrů. Jen je otázkou, jestli dokáže přesvědčit k hostování podobně zářivé sólisty jako stávající finský šéfdirigent. Každopádně jestli FOK je ze svého rozhodnutí nadšen, zklamána je asi Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, kde začal vloni působit v roli šéfdirigenta. (Bylo by zajímavé  zjistit, jestli v době nástupu už věděl, že bude moravský orchestr vést jen dva roky.) Kdo chce vědět, jaké měl názory před rokem, odkazuji na rozhovor z loňského listopadu.

Koncertní sezóna České filharmonie 2018/2019 překypuje významnými zahraničními hosty. Abonenti se tak na pódiu Rudolfina již setkali s Giovannim Antoninim, Pierrem Laurantem Aimardem i Kirillem Gersteinem. Abonentní koncerty ve dnech 14. – 16. března 2019 měly hostit další zajímavou zahraniční dirigentskou osobnost, Američana Davida Robertsona. Robertson není žádnou mediální hvězdou s taktovkou v ruce, ale spolehlivým pracantem koncertních pódií, kterých není nikdy dost. O to více jsem litoval jeho nepřítomnosti ve Dvořákově síni, v níž jej vystřídal domácí zástupce střední umělecké generace Tomáš Brauner. Velkoryse převzal program abonentního koncertu beze změn, a publikum tak nepřipravil o dramaturgický skvost, za nějž si pořadatelé zaslouží pevný a vděčný stisk pravice. Concerto (grosso) a koncert v první půli večera vystřídala symfonie a symfonieta v druhé části programu. Středobodem dramaturgické koncepce byla Haydnova symfonie, kolem níž kroužily neobarokní a neoklasicistní kompozice Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Takto dramaturgicky koncentrovaných a vycizelovaných večerů nebývá v programech České filharmonie nadbytek, proto jsem se na něj dlouho těšil a nenechal jsem si jej s početným publikem ujít.

„Víte, jaký je v orchestru rozdíl mezi prvním a posledním pultem houslí? Někdy i několik dob.“ Tento starý vtip možná popisuje praxi některých slabších orchestrů, ale Filharmonie Bohuslava Martinů má po včerejším koncertě ve Zlíně jistotu, že jí se netýká. Na poslední židli prvních houslí totiž usedla sólistka programu Olga Šroubková, předloňská vítězka Pražského jara a laureátka řady dalších mezinárodních soutěží. Ale pěkně popořádku.