Mezi 20. a 22. červnem 2023 jsem vyslechl tři neobyčejné koncerty, jež si dovolím sumarizovat.

Výborné výkony představitelů hlavních rolí, mezi nimiž byla i Štěpánka Pučálková, vynahradily v drážďanské Semperově opeře nepovedený pokus Petera Konwitschneho o ironizující režijní výklad Belliniho Normy.

Zřídka lze vyslechnout a vidět orchestr Národního divadla, obvykle skrytý pod scénou, jak hraje nahoře na jevišti. Takto 23. 10. zazněl koncert věnovaný dílům tří osobností, které se ve funkci šéfa opery výrazně a zásadně podílely na formování její podoby. Pod taktovkou dirigenta a nového hudebního ředitele Roberta Jindry zazněly koncertní skladby Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila.

Koncert Opery Národního divadla nazvaný „Hommage à Smetana, Kovařovic, Ostrčil“ se odehraje 23. října pod taktovkou hudebního ředitele Roberta Jindry. Bude poctou výjimečným osobnostem české hudby, které zcela zásadním způsobem formovaly podobu operního souboru Národního divadla, ať v pozici uměleckého šéfa, nebo jako hudební skladatelé.

Mezi dramaturgicky nejprogresivnější projekty mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha náleží jeho volná operní řada. V roce 2014 ji zahájila obnovená premiéra operní prvotiny Antonína Dvořáka Alfred na německé libreto Theodora Körnera. O pět let později vůbec poprvé zazněla první verze skladatelovy komické opery Král a uhlíř. Operní projekty jsou pro festival náročným počinem, proto jsme si museli počkat další tři roky na nový festivalový operní večer. Letos jím bylo koncertní, chvílemi takřka poloscénické nastudování Dvořákova předposledního operního díla Rusalka. Před koncertem i po něm si bylo možno klást otázku, zda je koncertní nastudování Rusalky legitimní, když jde o jediné Dvořákovo operní dílo, které od premiéry v roce 1901 v podstatě nikdy neopustilo česká operní jeviště a dnes je nejhranější českou romantickou operou za hranicemi, navzdory pověsti o „neoperním Dvořákovi“. Skladatelova symfonická opera s významnou rolí orchestru ovšem unese i nastudování bez vizuální složky, o čemž se přesvědčilo hluboce koncentrované a bouřlivě aplaudující publikum prvního z trojice plánovaných provedení v pondělí 19. 9. 2022 (další 21. a 23. 9. 2022).

Jedním z průvodních jevů trapnosti, jakou bylo prodlužované jmenování nového pána Nostického paláce, byla – nikoli poprvé – vyjádření čelných českých politiků o tom, jak je ministerstvo kultury vlastně nedůležité. Vždyť nepatří k silovým jako vnitro nebo „zamini“ a neprotékají jím velké peníze jako ministerstvem financí či práce a sociálních věcí. Tak co s ním, že? Myslel jsem na tyto nehorázné výroky 31. srpna při výtečném večeru v Litoměřicích, patřícím k výkonům, na které by údajná elita této země měla být hrdá. A naučit se vnímat kulturu nikoli jako cosi okrajového, ale naopak jako pozitivní vklad do života české společnosti, rozkolísané a rozdělené víc než kdykoli jindy od Listopadu 1989.

Setkání se Schönbergovou operou Moses und Aron (Mojžíš a Áron), k níž si skladatel sám napsal libreto, je mimořádnou událostí už proto, že se tato dvanáctitónová opera hraje pro svou náročnost jen velmi zřídka. Pro svou interpretaci potřebuje dva vynikající pěvce, pro Mojžíše basistu, pro Árona tenoristu a kromě velmi kvalitního orchestru stejně kvalitní bohatě obsazený sbor. V drážďanské Semperově opeře se nám podařilo zastihnout poslední reprízu Mojžíše a Árona v této sezóně. Konala se od třinácti hodin a byla určena pro seniory.

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Opera Julese Masseneta na motivy Goethova románu Utrpení mladého Werthera se vrací v premiérách 7. a 9. června 2018 na jeviště Národního divadla v Praze po bezmála osmdesáti letech.

V neděli 23. dubna 2017 proběhl v brněnském kostele sv. Janů poslední z řady koncertů Velikonočního festivalu duchovní hudby. Apoštol Pavel Felixe Mendelssohna Bartholdyho zazněl v provedení Filharmonie Brno a Českého filharmonického sboru Brno pod taktovkou Leoše Svárovského. Na pozicích sólistů vystoupili Marie Fajtová (soprán), Štěpánka Pučálková (mezzosoprán), Jan Rusko (tenor), Roman Hoza (baryton).