Ruský spisovatel Vladimir Nabokov měl k hudbě komplikovaný vztah. Podle svých vlastních slov pro ni neměl „ten správný sluch“ a některé druhy hudby mu vyloženě vadily (navzdory tomu se jeho syn stal operním pěvcem). Také nebyl příznivcem adaptací literárních děl, alespoň těch vlastních, protože z nich cítil nebezpečí rozmělnění jazykových a myšlenkových jemností, na jejichž propracovanosti si zakládal. Na filmové zpracování svého románu Lolita režisérem Stanleym Kubrickem přistoupil jen proto, že v Kubrickovi viděl tvůrce stejně perfekcionistického a posedlého detaily, jako byl on sám. Navzdory tomu se Nabokovovo nejslavnější dílo dočkalo ještě druhého filmového zpracování, několika divadelních úprav i verze muzikálové. Žádné z těchto zpracování s výjimkou toho Kubrickova nebylo příliš úspěšné komerčně, ani pokud jde o kritické přijetí. Román Lolita, vydaný poprvé v roce 1955, je skutečně těžkým oříškem. V podstatě jednoduchá zápletka, o které něco tuší i to, kdo knihu nečetli, a z níž se zrodil termín „lolita“ coby označení nedospělé dívky viděné jako sexuální objekt, je předložena ve spletitém textu plném jazykových fines, slovních hrátek, více či méně skrytých odkazů a pohrávání si se vztahem mezi čtenářem a vypravěčem.  Přesto, či právě proto láká kniha další umělce, aby se ji pokusili zkrotit.

Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvoutaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.

Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň

Dramaturgie pražského Národního divadla se v této sezoně zřejmě rozhodla rozpoutat osvětu proti východním ideologiím. Po inscenaci Hábovy Nové země, kdy se na scéně odehrávaly hrůzy hladomoru způsobeného násilnou kolektivizací na Ukrajině ve třicátých letech, uvedla Nová scéna Národního divadla dva opusy Dmitrije Šostakoviče, mrazivou satiru stalinské diktatury skrytou ve fragmentu sci-fi opery Orango v první půli a naopak satiru zcela nepokrytou a otevřenou v malé zpěvohře Antiformalistický jarmark...