Procházíme velmi zvláštním a neznámým životním obdobím. Většina z nás najednou nemůže dělat to, co děláváme běžně. Zatímco se zdravotníci vystavují obrovskému riziku a bojují za záchranu lidských životů, přičemž se jim mnohdy nedostává základního vybavení, nám muzikantům je zapovězeno tou nejpřímější cestou sdílet lék pro duši: hudbu.

Čtvrtý ročník udílení cen určených české klasické hudbě se již tradičně konal v Smetanově síni Obecního domu. V sobotu 18. ledna bylo předáno celkem jedenáct ocenění, o nichž rozhodla odborná porota, kterou tvořila sopranistka Gabriela Beňačková, klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč, houslový virtuóz Václav Hudeček, klavírista a pedagog Ivan Klánský a skladatel Ondřej Soukup. Galavečerem provázel Jiří Vejvoda.

Abonentní koncert České filharmonie řady A3 přinesl symfonická díla dvou vídeňských klasiků, Beethovena a Schuberta, která orámovala Rendering, kompozici Luciana Beria z roku 1989. Program, chtělo by se říci, tradiční, opřený o dva standardní klasiky, si však v průběhu večera získal posluchače svou promyšleností a vnitřní sofistikovaností, byť ta se mu neodhalovala na první pohled. Navíc měl večer patřičný tah, s účinným vyvrcholením, které přinesla Byčkovovo podání Beethovenovy Sedmé. A do třetice musím s velkou libostí konstatovat, že zvuk České filharmonie se poznenáhlu mění, do tradičního 

Česká filharmonie se svým šéfdirigentem zařadila do sezóny Smetanovu Mou vlast po mnoha desítkách let. A vyvolal velký zájem všech posluchačů, pro které je zahajovací koncert Pražského jara z finančních nebo organizačních důvodů nedostupný. Stejný efekt se před lety ukázal, když Mou vlast zařadil FOK, toto dílo má pořád kus magické přitažlivosti, která souvisí jak s kvalitou hudby tak a naší národní tradicí. I tentokrát bylo vyprodáno dříve než jindy.  Byčkov přistoupil k provedení s velkou zodpovědností a uvedl Mou vlast od ledna už několikrát, mj. v Kolíně nad Rýnem či Clevelandu.

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.

Úterní večer 17. září patřil na festivalu Dvořákova Praha opulentní oslavě hudby Petra Iljiče Čajkovského. Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova žije posledních několik let hlavně tímto skladatelem. Průsečíkem všeho je pro ni sedmidílný „komplet“ The Tchaikovsky Project, jenž vydal londýnský label Decca a jenž je nyní oceňován v řadě zemí světa. Na festivalu uvedl náš národní orchestr hned dva programy cele věnované Čajkovskému. (Úvahu o vhodnosti tak velkého jednostrunného přídělu hudby nechám pro tentokrát stranou, protože by to bylo na delší studii.) Program 13. 9. jsem neslyšel, proto se budu věnovat večeru, na němž zazněly Serenáda C dur, Variace na rokokové téma A dur a Pátá symfonie e moll.

Česká filharmonie zahájila svou 124. sezonu koncertem tvořeným výhradně slovanským repertoárem – Smetana, Čajkovskij, Šostakovič. Pod taktovkou uměleckého šéfa Semjona Byčkova zazněl tradiční orchestrální výběr z Prodané nevěsty – Ouvertura, Polka, Furiant a Skočná, z Evžena Oněgina pak slavná dopisová scéna v podání ruské sopranistky jménem Jelena Stichina (čeština bohužel neumožňuje její příjmení přijatelně skloňovat). Po přestávce pak došlo na dramaturgické jádro večera, obrovitou Šostakovičovu 8. symfonii.

Česká filharmonie pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova v nadcházející sezoně završí Čajkovského projekt vydáním souborného CD boxu a rezidencemi v Praze, Tokiu, Vídni a Paříži. Orchestr s šéfdirigentem dále vystoupí na BBC Proms v Londýně a s Jakubem Hrůšou uvede v Praze i Hamburku Janáčkovu Káťu Kabanovou. V české premiéře zazní skladby Detleva Glanerta či Luciana Beria, ve světové premiéře díla Jiřího Temla, Jaroslava Krčka a dalších autorů. Beethovenovo výročí si Česká filharmonie připomene uvedením všech skladatelových symfonií a klavírních koncertů. Novými uměleckými partnery prvního českého orchestru se stanou londýnská Royal Academy of Music a čínský Nanking.

Semjon Byčkov provádí tento týden s Českou filharmonií Devátou Mahlerovu symfonii. A při středečním koncertu se zdálo, že provedení je větu od věty lepší. Ale dost možná je to klam, tato symfonie totiž je napsaná tak, aby všechno směřovalo k mystické čtvrté větě, která je melodicky a harmonicky nejkrásnější. Oproti tomu první věta působila až přerývaně a jakoby složená z mnoha fragmentů, i když orchestr hrál soustředěně a přesně. Byčkov nepojal úvodní Andante comodo jako jednolité drásavé drama, ale jako hledání plné nečekaných zvratů. Zvuk orchestru byl čistý a barevný, bez přehnané dynamiky, ale také výrazově méně romantický, než jsme u této symfonie zvyklí.  Jakoby se v první větě víc hlásilo o slovo 20. století oproti devatenáctému. I tak se mi zdálo, že celkové soustředění mohlo být větší a s ním i jistý vnitřní tah.

Česká filharmonie během svých dvou posledních abonentních koncertů v pražském Rudolfinu uvedla méně známá díla P. I. Čajkovského – Symfonii č. 2 c moll „Maloruskou“ op. 17 a druhý i třetí klavírní koncert op. 44 a op. 75. Sólista obou večerů, klavírista Kirill Gerstein, pro první z obou koncertů nastudoval také Concertino pro klavír a komorní soubor Leoše Janáčka a dramaturgický kontrast pak přinesla Symfonie č. 9 C dur „Velká“, D. 944 Franze Schuberta. Pod taktovkou šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie Semjona Byčkova tak Česká filharmonie dokončila nahrávání poslední koncertní části rozsáhlého „Čajkovského projektu“.